fbpx
Pro 142018
 

Další perspektiva člověka jako specifického druhu živého organismus je v tomto příspěvku zasazena do širšího společenského textu.  Na lidskou evoluci se v něm pohlíží jako na nedílnou součást lidské historie.  Nejdůležitější roli od počátku lidské evoluce až do dnešních dnů v ní totiž hraje vztah mezi tzv. zakladatelskou a napodobitelskou větví lidského rodu. Nejde přitom jen o otázku dnes již nezajímavého prvenství, ale naprosto zásadní problém politické povahy. Dalšího vývoje je totiž z biologického hlediska schopna jen větev zakladatelská, zatímco větev napodobitelská, pokud nepřistoupí k nějaké evolučně směrodatné změně, je odsouzena k ustrnutí.

Napětí mezi těmito dvěma větvemi lidského rodu se promítá do dvojího pojetí lidské evoluční perspektivy:  člověka jako technologického artefaktu na straně jedné a posunu člověka jako živého organismu na evolučně vyšší vývojový stupeń na straně druhé.  Toto dilema lze vyjádřit i jinak: měl by se člověk spokojit se svým rozvojem jen prostřednictvím vzdělání a moderních technologí a uvolit se tím dobrovolně ke své genetické smrti, nebo by měl nastoupit cestu nové restrukturalizace mozku a hluboké přeměny  svého organismu?

Pro ty, kdo se věnují cvičení oscilačně-antigravitační metodou bude tato otázka o to zajímavější,  že převáděním  fylogeneticky starého kyčelního typu chůze na evolučně nosnou chůzi kotníkovou je v tom  vlastně již  vykročením novým směrem.

Každý člověk je tak postaven před dilema, ke které z těchto možností se má přiklonit. Jedna i druhá je přitom spojena s jí odpovídajícím způsobem života.  Procesy, jejichž  svědky jsme v moderní společnosti, směřují neuvěřitelným tempem k  završení  technologizace  člověka, a žádnou změnu způsobu života oproti současnému vlastně nevyžadují.  Společenský vývoj je tímto směrem unáší samovolně. Velké společenské změny by si však vyžádala možnost druhá, neboť by bylo nutné uvést způsob života současných lidí do souladu se všemi složkami fylogeneticky vzniklé lidské podstaty, jak se vyvinuly z prvotního lidského sebeurčení.  Člověka jím byl ustaven jako druh, který se nikam bezhlavě nežene a využívá smysluplně své vzácné životní energie. Díky tomu se člověk vyvíjel jako bytost, v níž proměňující se fyzická a nově se rozvíjející morální, racionální,  citová a společenská stránka tvořila v každém okamžiku evoluce vnitřně provázaný celek, který vyústil v lidskou individualitu na straně jedné a tvořivost na straně druhé.

A pak že nežijeme v době zajímavé i jinak než jen nespočetnými příležitostmi k zábavě a rozptýlení.

Konec lidské evoluce nebo nový počátek  

Pokračovat ve čtení »

Pro 122018
 

Tento příspěvek byl přednesen v červnu 2013 na konferenci FTVS UK k 60. výročí jejího založení a je publikován ve sborníku z této konference. Vychází z teorie krátké cesty lidské evoluce zasazující vznik lidského druhu do souvislosti s odchodem fylogenetického předchůdce člověka z tropického pralesa před 6-7 milióny lety. Text se opírá o předpoklad, že ke vzpřímení člověka došlo již  vědomě a že probíhalo podle extenčního plánu vzpřímenosti vzniklého na úrovni jeho fylogenetického předchůdcde. Vysvětluje, proč tento proces neproběhl ve své úplnosti a že člověk jako druh ve svém vývoji ustrnul na úrovni gravitační motoriky. Svědčí o tom nejen vysoký výskyt funkčních poruch pohybového systému v lidské populaci, ale především dvojesovitý průběh páteře jako evoluční výsledek, který se liší od vývojového plánu.  Upozorňuje dále na to, že stimulací antigravitační funkce, jak k tomu dochází při cvičení oscilačně-antigravitační metodou,  může být tento proces restartován, uveden s tímto vývojovým plánem do souladu a lidskou druhou přeměnu tak vlastně završit.

Příspěvek Fenomén vzpřímenosti v evoluční perspektivě byl doplněn dalšími dvěma. První z nich – Gravitační a antigravitační motorika – ilustruje problematiku fylogeneticky staré gravitační motoriky a evolučně perspektivní antigravitační motoriky na kritických momentech vzpřímování v průběhu lidské ontogeneze.  Druhý – Didaktické aspekty cvičení oscilačně-antigravitační metodou – srovnává pak tradiční tělovýchovné přístupy k nápravě držení těla s přístupem, který se používá při cvičení oscilačně antigravitační metodou, která již podle názvu bere gravitaci v úvahu a rozvíjí v organismu obranný mechanismus proti jejímu destruktivnímu vlivu.

 Pokud vysvětlit sedavost – typickou vlastnost společnou takřka všem druhům primátů – vedla později k upřesnění a doplnění hypotéz formulovaných v těchti třech článcích k odmítnutí krátké teorie lidské evoluce a jejímu nahrazení teorií dlouhé cesty, která teprve vysvětluje plně vznik člověka jako druhu a umožńuje člověku pochopit, kým jako druh živého organismu vlastně je. A to včetně toho, jak se člověk mohl svými rozumovými schopnostmi odlišit tak výrazně od ostatních živočichů a fakticky vyčlenit z živočišné říše.  Právě to je obsahem dalšího článku – Konec lidké evoluce nebo nový počátek?

Fenomén vzpřímenosti – kDEF_FIN_25.4.krátká_REV

Gravitační a antigravitační motorikaNOVÉkrátkáDEF_REV

Didaktické aspekty_DEFDEF

Pokračovat ve čtení »