fbpx
/* ]]> */
Zář 152023
 

Nedávno jsem napsala článek o tom, jak se stane, že člověk, který hledá pomoc, podlehne nějakému mýtu. K  mýtu jsem se vyjádřila smířlivě jako o něčem dobře míněném, jen ne domyšleném do všech důsledků. Ono to ale není vždy pravda. Někdy je v tom i notná dávka arogance a fanatismu.

Samo označení  mýtus je kulantní pojmenování toho, že něčí názor je podle názoru někoho jiného mylný, a pokud se týká lidského těla – správného držení těla a správného pohybu  – může být i škodlivý. Proto také se na to ve veřejném prostoru upozorňuje a kulantně se mluví o mýtu  místo toho, aby se řeklo, že dotyčný LŽE, PODVÁDÍ nebo MANIPULACÍ S JEJICH MYSLÍ UVÁDÍ VĚDOMĚ LIDI V OMYL – ať už v komerčním zájmu nebo v zájmu „vyšším“ – politickém.   

K bontonu dnes patří též to, že i k pouhému názoru se požaduje uvést zdroj, o nějž se tento názor opírá. I zdroj však musí být správný. Jinak je v odborném kontextu označen jako nedůvěryhodný, aniž to brání z něj čerpat, avšak bez jeho uvedení, nebo dnes populárním slovem konspirace. Kde jsou ty časy, kdy byl názor, který nebyl podložen vědeckým výzkumem a ten nebyl publikován v prestižním mezinárodním odborném časopise, nazývám domněnkou  – ve vědě kdysi právoplatnou, o určité argumenty se opírající  hypotézou, již měl výzkum následně potvrdit nebo vyvrátit. 

V případě mých článků počítejte tedy s tím, že jde jen o „domněnky“, byť  se je snažím doložit výsledky na konkrétních lidech, a že jsem nedůvěryhodný zdroj a nebudu nikdy citována, i kdyby se našel někdo, kdo na jejich základě provede výzkum, který potvrdí oprávněnost mých názorů. Jako autor  na těchto názorech založenou novou skutečností bude uznán až on. Co tomu předcházelo, se tedy ocitne v říši nikdy neexistujícího.

 

Jak se věda vyrovná s existencí těchto fotografií z nichž první zachycuje proměnu držení paní Vlaďky k lepšímu díky kotníkové chůzi, a s tím, že druhá geniálně zachycuje dva základní typy chůze – kotníkovou (první zleva) a kyčelní – (druhá a třetí zleva) – je mi srdečně jedno.  

Poznámka: Ve vyšším věku nedošlapuje mimochodem přes patu už  NIKDO. Na kyčelní – silový typ chůze – dojde totiž v určitém věku dech. Tento zadní typ chůze, kdy se tělo musí z paty vyhoupnout dopředu podobně jako skokan o tyči, se musí proto proměnit ve styl chůze, který dotyčný „udejchá“. Skokanovi o tyči pomáhá pružná tyč. Pata však zrovna pružná není. Pružnost – neboli uvolněnost těla ve vertikálním směru – podporuje jen pružný došlap, o nějž jde v chůzi kotníkové.

Nepíšu toto vše kvůli autorským právům, ale s ohledem na nezpochybnitelný (vědecky zatím nejspíše také ještě neprokázaný) fakt, že se vyskytují i jiné typy chůze, než dnes oficiálně uznaná, pro vědu jedině existující chůze, a to LVÍ, ale proto, že lidé mají s chůzí potíže, mají zájem si ji zlepšit a potřebují se dozvědět jak na to, aniž by si uškodili.  

Jak má vypadat SPRÁVNÁ – (rozumí se že lví) – chůze

Na internetu jsem narazila na starší video, které propaguje lví chůzi. Jeho autorem je mladý muž, který předvádí na sobě, o čem se snaží přesvědčit jeho diváky.  Příznačné je, že ho  propaguje pod názvem Jak má vypadat SPRÁVNÁ chůze, nikoli s odvoláním na zdroj a u nás oficiální název LVÍ chůze. Pro toho, kdo ví, o co se jedná, je to sice jasné, ten, kdo o lví chůzi a jiných typech chůze nic neví a neudělá si o chůzi alespoň základní rešerši, platí po shlédnutí tohoto vide jen to SPRÁVNÁ CHŮZE. Z  toho  nutně vyvodí, že právě toto by se měl rozhodně naučit. 

Když jsem se po zběžném shlédnutí tohoto – jistým způsobem velice přesvědčivého – videa, chtěla podívat na některé detaily, šla jsem do kolen. Ukázaly totiž to, co mi při pouštění videa uniklo – momentky z reakcí těla autora videa na podněty, jimž ho vystavoval při předvádění „svého“ know how.  

Obrázky zleva znázorňují:

  • došlap přes patu
  • překlopení chodidla na jeho vnější stranu
  • přiklopení palcem na vnitřní stranu chodidla
  • čelný pohled na souběh pohybu obou chodidel před přenesením váhy na přední končetinu
  • postavení „stojné“ končetiny při dokončení odrazu   
Odkud se vzala „lví chůze“ 
Lví chůze byla uměle vykonstruovaná na základě objevu spirální dynamiky  švýcarským rehabilitačním, u nás hojně publikovaným lékařem Chrisem Larsenem. Tento princip, podle nějž se v průběhu lidské fylogeneze utvářela stavba lidského těla, se odráží nejen v pevném sešroubování nožní klenby – ale též v diagonální komponentě veškerého svalstva trupu. Díky tomu může páteř reagovat při chůzi na výtlačné impulzy vycházející ze svalstva plosek nohou. Spirálně uspořádaná nožní klenba přenáší jejich prostřednictvím na páteř rotační impulzy. Výtlačně-rotační impulzy chrání páteř před sesedáním a formují během chůze nebo při cvičení ve stoji (terminus technicus) držení těla.
Potlačení rotačních impulzů lví chůzí
Problém lví chůze – když pominu rozvolnění vazů zevního kotníku ve fázi, kdy je tělo aktivně překlápěno z paty na vnější stranu chodidla – je v tom, že vykloněním chodidla nejprve ven a potom dovnitř jsou zcela eliminovány rotační impulzy. Tělu je dodává stojná končetina při odrazu, když se „přišroubovaná“ k zemi nachází ještě za tělem a prostřednictvím spirality nožní klenby ho páčí třemi směry současně – vzhůru, vpřed a do rotace (z hlediska sloupce podélné osy těla do torze – protáčení mechanismem  obratel po obratli). Vnitřek těla je tím založen jako trojrozměrný prostor. V okamžiku odrazu musí být proto tělo vykloněno mírně vpřed, nikoli vzad jako při kyčelní chůzi.
 
Rotační impulzy jsou výtlačně-torzní povahy
Rotační impulz předchází při chůzi zpevnění celého těla díky aktivaci rovnovážné funkce v letové fázi, kdy je tělo podepřené jen jednou nohou. Výtlačně-torzní impulz, který tělu odlehčí od vlastní váhy, stačil však mezi tím proniknout až do páteře. Silové momenty ze všech tří směrů pohybu vzhůru, vpřed a do rotace – jsou tedy v rovnováze.
 
Výtlačně-torzní impulzy nahrazuje při lví chůzi VYPÁČENÍ celého těla z palce došlapné končetiny
 
Vzhledem k potlačení výtlačně-torzních impulzů není tělo při lví chůzi ani protočeno ani odlehčeno. Nezbývá než ho o krok vpřed vypáčit z palec došlapné končetiny za situace, kdy nese váhu celého těla. Proto na obrázku nevíce vpravo ten zvláštní postoj  připomínající spíše postavení těla při běhu než při chůzi.
Adaptace na lví chůzi 
Na konkrétní způsob zatížení – tedy i změny zatížení chodidla při lví chůzi – reaguje mozek bezprostředně prostřednictvím své adaptační funkce, a to na úrovni tělesné stavby.  U mladíka, jehož fotografie jste viděli, jsou adaptace naznačeny takto:
 
1. Tendence k vvbočení bércových kostí od vnějšího kotníku směrem vzhůru. Na pořad dne by v tom případě přišla jejich lámavost v směrem ven.
2. Vybočení palce dovnitř jako kompenzace vyklonění chodidla na vnější stranu – neboli návrat k opičímu chápavému palci, byť v lidské podobě.  
3. Ztluštění kostry extrémně zatížených palců nohou. Buňky na takovouto přestavbu se berou vždy z částí těla, které se stávají nepotřebné – v tomto případě by to byly ostatní prsty.
4. Oploštění nožní klenby, zánik jejího spirálního sešroubování a tzv. tříbodové opory  na chodidle v klidovém stoji. Kostra chodilda by byla tak rozvolněná, že by kdykoli umožnila sevřít oněmi dvěma samostatnými, po sobě jdoucími  pohybu postupně do tvaru původní nožní klenby podobně jako ruku do špetky, bylo by to však možné jen při extrémním zatížení, které palec vynakládá na vypáčení těla vzhůru a vpřed nyní, když je nožní klenba ještě sešroubovaná.
 
Toto poslední (bod 4) není jen moje domněnka, opírající se o pohled na chodidlo  končetiny vzadu na druhé mladíkově fotografii zleva, ale zjištění samotného Dr. Larsena.  V odborných kruzích vystoupil totiž už před několika lety s tezí, že koncept tříbodobé opory je chybný a chodidlo má být v klidovém postoji na zemi  celou plochou. Jakkoli tuto tezi v odborné diskusi tehdy neobhájil (o lví chůzi tehdy ani zmínka), toto jeho dítě žije dál (nezmiňuje naopak oploštění nožní klenby)  ovládlo lékařskou praxi i u nás. 
Jak bude vypadat noha člověka chodícího jako lev? 
To dnes nikdo neví. Do jaké podoby u konkrétních lidí  by vyústila přestavba  chodidla podnícená lví chůzí, bude záviset na intenzitě zatížení v tom kterém směru při nácviku lví chůze a stavu chodidel člověka, když  s tím začíná. Projevilo by se to každopádně až po letech a rovněž u potomků lidí, kteří s tím začnou v mládí, zvláště když do toho jdou s takovou vervou a takovým přesvědčením jako mladík na fotkách. V obou případech by to bylo již nevratné.
 
I kdyby přestavba chodidla proběhla ideálně – a to jsem viděla u jedné mladé dívky – tělo každopádně ztratí vertikální pružnost a možnost ji znova rozvinout – přestavěné chodidlo už nedovolí torzi podélné osy těla a její odlehčení výtlačně-torzními impulzy. Lze proto očekávat, že se tím naruší buněčná výživa, fungující díky pružnosti těla ve vertikálním směru na principu mechanické pumpy (vytlačíš-nasaješ). Snaha nahradit je prostými rotacemi by podobně jako u nožní klenby rozvolnila i páteř. 
 
Co říci na závěr?
 
Lví chůze je experiment lidských konstruktérů a projev jejich celkem veřejně hlásané ambice „stvořit pomocí rozumu“ člověka rovnou dokonale – tj. lépe než příroda. Jimi v odborné literatuře užívaný výraz „konstruktér“ velice trefně vystihuje výsledek, kterého by dosáhli. Než by se jejich dílo opotřebovalo, může fungovat podle jejich představ, není to ale k životu. René Descartes neměl tedy tak docela pravdu v tom, že tělo je jako stroj.
Kvě 182021
 

Chůze je dnes ve velké módě. Stejně jako před časem běhu se ji dělá obrovská propagace. Zdůrazňuje se její přínos pro rozvoj kondice a kardiovaskulární zdatnosti. Je to samozřejmě dobře, protože mnoho lidí má nadváhu a pohyb je nejlepší způsob jak zlepšit svůj životní styl, shodit díky němu nějaké to kilo navíc a rozpumpovat si srdce i plíce. Má to však jeden háček. Stranou pozornosti v kampani 10.000 kroků/den zůstává technika chůze. Tedy to, jestli vůbec chodíme správně a jestli si nesprávnou chůzí ve vyšších dávkách nebudeme odrovnávat klouby stejně, jako když jsme se vrhali bezhlavě do joggingu a dnes dálkových běhů bez toho, abychom si o správné technice běhu něco zjistili a na to zvýšené zatížení se trochu připravili.

Tímto článkem bych chtěla přispět k tomu, abyste jednak věnovali zavčasu pozornost technice chůze a současně se lépe zorientovali mezi dosti rozdílnými návody jak si chůzi zlepšit. Správné může totiž být vždy jen jedno. A platí to i pro chůzi.

Kyčelní chůze

Většina populace používá kyčelní chůzi a tento typ chůze se považuje rovněž za normální. Kyčelní chůze se pozná podle toho, že se při ní došlapuje přes patu. Špička nohy se při dokroku přitáhne k holeni, výkročná končetina směřuje vpřed natažená a v okamžiku došlapu se nachází před tělem. Vysoký výskyt zdravotních potíží s pohybovým systém je spojen právě s tímto typem chůze, a je proto otázka, zda navzdory svému rozšíření je správnou chůzí právě tento typ chůze. To vykopávání nohy vpřed je totiž energeticky poměrně náročné a koliduje s tím, že chůze je – nebo by alespoň měla být – energeticky mimořádně úsporným pohybem. Starší lidé už takto chodit neuvidíte. Jednak proto, že došlap přes patu pohyb celého těla vlastně zbrzdí, takže se jim nedostává dechu, a jednak proto, že na patě nejde dost dobře udržovat rovnováhu. S tím, jak ubývá sil, si proto začnou vypomáhat tím, že vykloní tělo vpřed a chodí s pozadím vystrčeným vzad. Odtud vede již přímá cesta ke shrbené šouravé chůzi stařecké a potížím s rovnováhou.

Kyčelní typ chůze, který vidíte na obrázku při běžné chůzi, akcentuje při technicky správném provedení chůze s hůlkami – nordic walking. Hnací silou jsou při něm paže, které nesou rovněž váhu celého těla, a jimi udanou dopřednou rychlost dohánějí nohy prodloužením délky kroku. Elektromyografické výzkumy potvrdily, že se tak děje na úkor síly abduktorů kyčle – svalů, které v jednooporové fázi chůze stabilizují postavení pánve. Nordic walking změní stereotyp chůze natolik, že některým z vyznavačů této sportovní aktivity se už bez hůlek nechodí dobře a bez hůlek nevyjdou z domu. Vliv této sportovní aktivity na tělesnou zdatnost je nesporný, měli bychom si dát však pozor, aby nám nordic-walkingový stereotyp „nepřepsal“ stereotyp normální chůze.

Lví chůze

Jelikož Lví chůze, jejíž nácvik vidíte na videu níže, vychází rovněž z došlapu přes patu, budeme ji považovat za variantu kyčelní chůze. To ostatně koresponduje s obecně uznávaným názorem, že chůze začíná vykopnutím nohy vpřed a že se „má“ došlapovat přes patu Svým původem je lví chůze fyzioterapeutický koncept chůze. Jeho účelem je zmírnit tvrdost došlapu přes patu. Nácvik lví chůze spočívá v přiklopení chodidla k podložce zprvu jeho pevným vnějším okrajem a teprve v další fázi v přitisknutí i vnitřní palcovou stranou. Tato poslední fáze působí příznivě na příčnou klenbu v přední části chodidla. Je však otázkou, zda důraz na přimknutí na vnější stranu chodidla nemůže v nečekaných situacích zvýšit tendenci k vymknutí kotníku.

https://www.youtube.com/watch?v=_qyxuhfBLmI

 

Kotníková chůze

Kotníková chůze se od obou předchozích značně liší. Vyústil v ní vývoj cvičení O-A metodou®, které upozornilo na četné nedostatky při přenášení váhy. Jejich odstraňování vedlo postupně k identifikace kotníkové chůze jako zcela samostatného typu chůze a vypracování metodiky jejího nácviku.

Své odůvodnění má mimo jiné v tezi, že kineziologicky správné a energeticky efektivní provedení pohybu v tzv. otevřeném pohybovém řetězci musí vycházet z koncové části těla. Již z názvu kyčelní a kotníková je zřejmé, svaly kterého kloubu v kterém z uvedených typů chůze hrají prim.

Důsledná aplikace principu zahajování pohybu koncovou částí těla vede k uplatnění trojflexe – z předchozí fáze fylogeneze zděděného lokomočního mechanismu. Bez něho bychom se po narození nenaučili zřejmě vůbec samostatně pohybovat. Připomínka trojflexe (obr. níže uprostřed) naznačuje, že hlavní pozornost při kotníkové chůzi se nevěnuje došlapu, ale tomu, jak se stojná končetina mění ve výkročnou (švihovou). Tento okamžik je totiž spojen s odrazem (obr. vlevo), neboli postavením původně stojné končetiny za tělem při otevřeném kyčelním kloubu. Způsob provedení odrazu a jeho intenzita rozhoduje o tom, jak se došlápne. A to se liší podle rychlosti chůze, terénu, obuvi atp., proto k došlapu neuvádíme nic jiného, než že při plném zatížení chodidla má být tělo již nad stojnou končetinou. Tomu napomáhá dynamika chůzového pohybu a setrvačnost, již dodá chůzi správně provedený odraz. Je nemyslitelné, abychom se při běžné chůzi pokoušeli při došlapu o to, co se učí při lví chůzi – vyklonění chodidla na vnější stranu chodidla. Došlap při chůzi musí být bezpečný a jistý.

Hlavní rozdíl kotníkové chůze oproti oběma předchozím je však v tom, že se ní vybaví tzv. reakce opory, při níž jedině dojde k odlehčení všech kloubů v podélné ose těla nad sebou od váhy vlastního těla, a tudíž jejímu prodloužení oproti výšce těla v klidovém postoji. V tom je také skryt zdravotní efekt chůze – udržuje a rozvíjí pružnost těla ve vertikálním směru a udržuje a srovnává držení těla, pokud není optimální. V tomto pojetí je chůze nejlepším cvičením, jaké si lze představit, kterého máme po celý život od rána do večera víc než dost.

Pro náležitost kotníkové chůze hovoří i to, že z ní můžeme přejít kdykoli k běhu a zase zpátky, aniž se při tom musí struktura chůzového pohybu měnit jinak než přizpůsobením požadované intenzitě lokomočního pohybu. Běhat kyčelně – předkopáváním – bychom dlouho nevydrželi a závody v běhu vyhráli jen těžko.

Pro úplnost je třeba zmínit, že při běhu k prodloužení délky podélné osy těla nedochází. To je možné pouze při chůzi, kdy stojná končetina zůstává v průběhu reakce opory na podložce a s horní, vzhůru vytlačenou částí těla, se dostane do protitahu. Chůze je tedy základ a běh kondiční variantou chůze, jejíž význam při technicky správném provedení spočívá ve zvýšení zdatnosti chůzově – tedy odrazově – směrodatného svalstva.

Pro zajímavost ještě obrázek dvou sportovních aktivit, které obě rozvíjejí zdatnost a podporují rotační pohyb páteře, pouze jedna však způsobem, který je v souladu s antigravitačním charakterem chůze. K tomuto efektu dochází pouze v případě, že za udržení rovnováhy plně odpovídá stojná končetina.