Nedávno jsem napsala článek o tom, jak se stane, že člověk, který hledá pomoc, podlehne nějakému mýtu. K mýtu jsem se vyjádřila smířlivě jako o něčem dobře míněném, jen ne domyšleném do všech důsledků. Ono to ale není vždy pravda. Někdy je v tom i notná dávka arogance a fanatismu.
Samo označení mýtus je kulantní pojmenování toho, že něčí názor je podle názoru někoho jiného mylný, a pokud se týká lidského těla – správného držení těla a správného pohybu – může být i škodlivý. Proto také se na to ve veřejném prostoru upozorňuje a kulantně se mluví o mýtu místo toho, aby se řeklo, že dotyčný LŽE, PODVÁDÍ nebo MANIPULACÍ S JEJICH MYSLÍ UVÁDÍ VĚDOMĚ LIDI V OMYL – ať už v komerčním zájmu nebo v zájmu „vyšším“ – politickém.
K bontonu dnes patří též to, že i k pouhému názoru se požaduje uvést zdroj, o nějž se tento názor opírá. I zdroj však musí být správný. Jinak je v odborném kontextu označen jako nedůvěryhodný, aniž to brání z něj čerpat, avšak bez jeho uvedení, nebo dnes populárním slovem konspirace. Kde jsou ty časy, kdy byl názor, který nebyl podložen vědeckým výzkumem a ten nebyl publikován v prestižním mezinárodním odborném časopise, nazývám domněnkou – ve vědě kdysi právoplatnou, o určité argumenty se opírající hypotézou, již měl výzkum následně potvrdit nebo vyvrátit.
V případě mých článků počítejte tedy s tím, že jde jen o „domněnky“, byť se je snažím doložit výsledky na konkrétních lidech, a že jsem nedůvěryhodný zdroj a nebudu nikdy citována, i kdyby se našel někdo, kdo na jejich základě provede výzkum, který potvrdí oprávněnost mých názorů. Jako autor na těchto názorech založenou novou skutečností bude uznán až on. Co tomu předcházelo, se tedy ocitne v říši nikdy neexistujícího.
Jak se věda vyrovná s existencí těchto fotografií z nichž první zachycuje proměnu držení paní Vlaďky k lepšímu díky kotníkové chůzi, a s tím, že druhá geniálně zachycuje dva základní typy chůze – kotníkovou (první zleva) a kyčelní – (druhá a třetí zleva) – je mi srdečně jedno. 
Poznámka: Ve vyšším věku nedošlapuje mimochodem přes patu už NIKDO. Na kyčelní – silový typ chůze – dojde totiž v určitém věku dech. Tento zadní typ chůze, kdy se tělo musí z paty vyhoupnout dopředu podobně jako skokan o tyči, se musí proto proměnit ve styl chůze, který dotyčný „udejchá“. Skokanovi o tyči pomáhá pružná tyč. Pata však zrovna pružná není. Pružnost – neboli uvolněnost těla ve vertikálním směru – podporuje jen pružný došlap, o nějž jde v chůzi kotníkové.
Nepíšu toto vše kvůli autorským právům, ale s ohledem na nezpochybnitelný (vědecky zatím nejspíše také ještě neprokázaný) fakt, že se vyskytují i jiné typy chůze, než dnes oficiálně uznaná, pro vědu jedině existující chůze, a to LVÍ, ale proto, že lidé mají s chůzí potíže, mají zájem si ji zlepšit a potřebují se dozvědět jak na to, aniž by si uškodili.
Jak má vypadat SPRÁVNÁ – (rozumí se že lví) – chůze
Na internetu jsem narazila na starší video, které propaguje lví chůzi. Jeho autorem je mladý muž, který předvádí na sobě, o čem se snaží přesvědčit jeho diváky. Příznačné je, že ho propaguje pod názvem Jak má vypadat SPRÁVNÁ chůze, nikoli s odvoláním na zdroj a u nás oficiální název LVÍ chůze. Pro toho, kdo ví, o co se jedná, je to sice jasné, ten, kdo o lví chůzi a jiných typech chůze nic neví a neudělá si o chůzi alespoň základní rešerši, platí po shlédnutí tohoto vide jen to SPRÁVNÁ CHŮZE. Z toho nutně vyvodí, že právě toto by se měl rozhodně naučit.
Když jsem se po zběžném shlédnutí tohoto – jistým způsobem velice přesvědčivého – videa, chtěla podívat na některé detaily, šla jsem do kolen. Ukázaly totiž to, co mi při pouštění videa uniklo – momentky z reakcí těla autora videa na podněty, jimž ho vystavoval při předvádění „svého“ know how.
Obrázky zleva znázorňují:
- došlap přes patu
- překlopení chodidla na jeho vnější stranu
- přiklopení palcem na vnitřní stranu chodidla
- čelný pohled na souběh pohybu obou chodidel před přenesením váhy na přední končetinu
- postavení „stojné“ končetiny při dokončení odrazu
Odkud se vzala „lví chůze“
Lví chůze byla uměle vykonstruovaná na základě objevu spirální dynamiky švýcarským rehabilitačním, u nás hojně publikovaným lékařem Chrisem Larsenem. Tento princip, podle nějž se v průběhu lidské fylogeneze utvářela stavba lidského těla, se odráží nejen v pevném sešroubování nožní klenby – ale též v diagonální komponentě veškerého svalstva trupu. Díky tomu může páteř reagovat při chůzi na výtlačné impulzy vycházející ze svalstva plosek nohou. Spirálně uspořádaná nožní klenba přenáší jejich prostřednictvím na páteř rotační impulzy. Výtlačně-rotační impulzy chrání páteř před sesedáním a formují během chůze nebo při cvičení ve stoji (terminus technicus) držení těla.
Potlačení rotačních impulzů lví chůzí
Problém lví chůze – když pominu rozvolnění vazů zevního kotníku ve fázi, kdy je tělo aktivně překlápěno z paty na vnější stranu chodidla – je v tom, že vykloněním chodidla nejprve ven a potom dovnitř jsou zcela eliminovány rotační impulzy. Tělu je dodává stojná končetina při odrazu, když se „přišroubovaná“ k zemi nachází ještě za tělem a prostřednictvím spirality nožní klenby ho páčí třemi směry současně – vzhůru, vpřed a do rotace (z hlediska sloupce podélné osy těla do torze – protáčení mechanismem obratel po obratli). Vnitřek těla je tím založen jako trojrozměrný prostor. V okamžiku odrazu musí být proto tělo vykloněno mírně vpřed, nikoli vzad jako při kyčelní chůzi.
Rotační impulzy jsou výtlačně-torzní povahy
Rotační impulz předchází při chůzi zpevnění celého těla díky aktivaci rovnovážné funkce v letové fázi, kdy je tělo podepřené jen jednou nohou. Výtlačně-torzní impulz, který tělu odlehčí od vlastní váhy, stačil však mezi tím proniknout až do páteře. Silové momenty ze všech tří směrů pohybu – vzhůru, vpřed a do rotace – jsou tedy v rovnováze.
Výtlačně-torzní impulzy nahrazuje při lví chůzi VYPÁČENÍ celého těla z palce došlapné končetiny
Vzhledem k potlačení výtlačně-torzních impulzů není tělo při lví chůzi ani protočeno ani odlehčeno. Nezbývá než ho o krok vpřed vypáčit z palec došlapné končetiny za situace, kdy nese váhu celého těla. Proto na obrázku nevíce vpravo ten zvláštní postoj připomínající spíše postavení těla při běhu než při chůzi.
Adaptace na lví chůzi
Na konkrétní způsob zatížení – tedy i změny zatížení chodidla při lví chůzi – reaguje mozek bezprostředně prostřednictvím své adaptační funkce, a to na úrovni tělesné stavby. U mladíka, jehož fotografie jste viděli, jsou adaptace naznačeny takto:
1. Tendence k vvbočení bércových kostí od vnějšího kotníku směrem vzhůru. Na pořad dne by v tom případě přišla jejich lámavost v směrem ven.
2. Vybočení palce dovnitř jako kompenzace vyklonění chodidla na vnější stranu – neboli návrat k opičímu chápavému palci, byť v lidské podobě.
3. Ztluštění kostry extrémně zatížených palců nohou. Buňky na takovouto přestavbu se berou vždy z částí těla, které se stávají nepotřebné – v tomto případě by to byly ostatní prsty.
4. Oploštění nožní klenby, zánik jejího spirálního sešroubování a tzv. tříbodové opory na chodidle v klidovém stoji. Kostra chodilda by byla tak rozvolněná, že by kdykoli umožnila sevřít oněmi dvěma samostatnými, po sobě jdoucími pohybu postupně do tvaru původní nožní klenby podobně jako ruku do špetky, bylo by to však možné jen při extrémním zatížení, které palec vynakládá na vypáčení těla vzhůru a vpřed nyní, když je nožní klenba ještě sešroubovaná.
Toto poslední (bod 4) není jen moje domněnka, opírající se o pohled na chodidlo končetiny vzadu na druhé mladíkově fotografii zleva, ale zjištění samotného Dr. Larsena. V odborných kruzích vystoupil totiž už před několika lety s tezí, že koncept tříbodobé opory je chybný a chodidlo má být v klidovém postoji na zemi celou plochou. Jakkoli tuto tezi v odborné diskusi tehdy neobhájil (o lví chůzi tehdy ani zmínka), toto jeho dítě žije dál (nezmiňuje naopak oploštění nožní klenby) ovládlo lékařskou praxi i u nás.
Jak bude vypadat noha člověka chodícího jako lev?
To dnes nikdo neví. Do jaké podoby u konkrétních lidí by vyústila přestavba chodidla podnícená lví chůzí, bude záviset na intenzitě zatížení v tom kterém směru při nácviku lví chůze a stavu chodidel člověka, když s tím začíná. Projevilo by se to každopádně až po letech a rovněž u potomků lidí, kteří s tím začnou v mládí, zvláště když do toho jdou s takovou vervou a takovým přesvědčením jako mladík na fotkách. V obou případech by to bylo již nevratné.
I kdyby přestavba chodidla proběhla ideálně – a to jsem viděla u jedné mladé dívky – tělo každopádně ztratí vertikální pružnost a možnost ji znova rozvinout – přestavěné chodidlo už nedovolí torzi podélné osy těla a její odlehčení výtlačně-torzními impulzy. Lze proto očekávat, že se tím naruší buněčná výživa, fungující díky pružnosti těla ve vertikálním směru na principu mechanické pumpy (vytlačíš-nasaješ). Snaha nahradit je prostými rotacemi by podobně jako u nožní klenby rozvolnila i páteř.
Lví chůze je experiment lidských konstruktérů a projev jejich celkem veřejně hlásané ambice „stvořit pomocí rozumu“ člověka rovnou dokonale – tj. lépe než příroda. Jimi v odborné literatuře užívaný výraz „konstruktér“ velice trefně vystihuje výsledek, kterého by dosáhli. Než by se jejich dílo opotřebovalo, může fungovat podle jejich představ, není to ale k životu. René Descartes neměl tedy tak docela pravdu v tom, že tělo je jako stroj.
