S rostoucím zájme o chůzi se názory na to, co je správná chůze, a návody na to, jak svoji chůzi zlepšit, množí jako houby po dešti.
Správné jako vždy může být jen jedno, i když cest do Říma – pomyslné Mekky správné chůze – je nekonečně mnoho. Tato rozmanitost vyplývá však z rozdílů ve výchozím stavu pohybového aparátu těch, kdo si chtějí chůzi zlepšit, nikoli vlastností chůze jako takové. Ta je dána naprosto jednoznačně charakterem lidské vzpřímenosti, stavbou lidského těla a biomechanickými zákonitostmi jeho pohybu v prostoru určeném gravitací.
Tvrzení o jediné správné chůzi není v rozporu s tím, že je v praxi možné rozlišit přinejmenším dva typy chůze – kotníkovou a kyčelní – jak jsem zde o tom psala již několikrát. Kritériem správnosti kotníkové chůze, již já osobně považuji za lidsky náležitou, jsou nejen argumenty v její prospěch, ale též její zdravotní účinek na potíže, které s pohybovým aparátem mají lidé, kteří došlapují přes patu, což je nenápadnější známka toho, že chodí kyčelně. Kritériem správnosti není naopak automaticky frekvence výskytu toho či onoho typu chůze v populaci. Pokud bychom vzali za bernou minci toto kritérium a kyčelní chůzi považovali za správnou jen proto, že je častá – tzv. normální – museli bychom rovněž říci, že normální, neřkuli zdravý a žádoucí, je i vysoký výskyt zdravotní potíží s pohybovým aparátem.
Pojem kotníková chůze není ještě všeobecně znám, tím méně oficiálně uznán za ideál lidské chůze. Převážná část těch, kdo se z pozice své odbornosti vyjadřují k chůzi a předkládají návody na její zlepšení, vycházejí proto z kyčelní chůze, již považují za náležitý a jediný možný způsob lidské chůze, a snaží se odstranit z ní do očí bijící nedostatky, aniž se však dotýkají její principiálně chybné podstaty. Ponechme nyní stranou, že by si mohli být vědomi i té druhé – kotníkové chůze – protože právě jí vstoupí každý z nás po završení prvního roku do života.
Je celkem přirozené, že návody těchto lidí na nápravu chůze je ovlivněn jejich profesí – odborným zájmem a pro tuto profesi typickými metodami. Lékař či fyzioterapeut bude na chůzi nahlížet skrze anatomii, diagnózu či úkol dosáhnout rychlého návratu dotyčného do běžného života, zatímco ten, kdo se zabývá pohybem, si bude více všímat jeho kvality a širších souvislostí pohybu, včetně psychických, protože jeho úkolem je právě toto – učit pohybu bez ohledu na nadání či zdravotní stav. Do tohoto ranku spadá i zdravotní tělesná výchova jako podobor obecné tělesné výchovy specializující se na překonání překážek pohybu zdravotního rázu ovlivnitelných cvičením. I když má tento obor určité styčné body s fyzioterapií i léčebnou tělesnou tělesnou výchovou, jeho odborným i profesním backgroundem je tělovýchova v celém šíři svých možností jak působit na rozvoj lidské pohybuschopnosti.
V tělocvikáři se proto nutně rozsvítí varovné světlo vždy, když učení pohybu vede k jeho ovlivnění mimo rámec jeho přirozenosti. K tomu vede zúžení pohledu na pohyb optikou anatomie na úkor toho, čemu o něm učí obecná fyziologie pohybu. Právě to ho také opravňuje vystoupit kriticky vždy, když nejsou dostatečně respektovány fyziologické zákonitosti pohybu a jeho tvorby, nazvat určité postupy mýtem – zavádějícím doporučením – a poukázat na jeho/jejich jednostrannost, rizika či přímo zdravotní závadnost.
V tomto příspěvku se nebudu ještě adresně vyjadřovat k doporučením, která mají podle mého názoru charakter mýtů. Zmíním pouze to, co přes veškerou podobnost s chůzí tímto pohybem v pravém slova smyslu není a rozlišuji proto na pravou a nepravou chůzi. Pro ilustraci zmíním běh na lyžích, který vzhledem ke sportovnímu vybavení na nohou i v rukou běžce na lyžích pravou chůzí není, ačkoli jinak jde velmi prospěšnou aktivitu, která na rozdíl od některých jiných pravou chůzi vhodně podporuje a s ohledem na tělesnou zdatnost ji rozvíjí více, než je při prosté chůzi vůbec možné. Tato konkrétní aktivita – podobně jako běh – je skvělým, kondičně zaměřeným doplňkem (pravé) chůze.
Pravá a nepravá chůze
Pravá chůze plyne
1/ spontánně bez vědomých zásahů do struktury tohoto velmi složitého a komplexního pohybového stereotypu;
2/ odehrává se v přirozeném tempu, které určují vlastnosti těla a biomechanické zákonitosti tohoto pohybu a
3/ probíhá výhradně vlastními silami bez jakýchkoli pomůcek. (Chůze, která je možná jen s nimi, se proto nemění v nepravou, jen se přesouvá se do medicínské sféry patologie pohybu).
Nepravá chůze
Pravou, byť ne vždy zcela správnou chůzi změní v nepravou vše, co nerespektuje výše uvedené rysy pravé chůze:
1/přirozenou dynamiku chůze, již spoluurčuje a proměňuje situační kontext, za nějž chůze probíhá (viz chůze do kopce, s kopce, do schodů, kluzké podložce, podpatcích apod.);
2/ celistvý charakter tohoto základního pohybu celého těla (viz např. mýty o chůzi);
3/ nordic walking je tudíž nutně „chůze“ nepravá
Navíc též to, že chyby v chůzi nejsou u všech lidí stejné a jsou projevem ryze individuálního příběhu organismu každého jednotlivce.
Rozmanitost těchto příběhů – a můžeme chůzi uvažovat i z ontogenetického hlediska (proměnlivost chůze konkrétního člověka v závislosti na jeho věku) – předpokládá, že umíme rozlišit mezi univerzálními, tj. všeobecně platnými postupy její nápravy a těmi, které tuto platnost nemají a jsou vhodné jen někdy, jen u někoho, jen v určité míře nebo jen určitým způsobem. Za univerzální prostředek nápravy chůze nemůžeme proto považovat například tisknutí palců nohou k podložce. Tento prostředek je snad vhodný u těch, kteří trpí vybočením jednoho nebo více kloubů dolních končetin, nikoli však u těch, u nichž pozorujeme vbočení – tedy právě opačnou poruchu stavby dolních končetin.
Workshopy pro správnou chůzi
Právě individuální charakter výchozího stavu pohybového systému je důvod, proč doporučuji začít s nápravou chůze pod odborným dohledem a zvláště formou vícehodinových workshopů pro správnou chůzi. Zde jedině je totiž možné zjistit, jaké kdo dělá v chůzi chyby, odhalit jejich příčiny, ukázat každému z jejich účastníků, jak kterou z nich odstranit a dohlédnout též na to, že to či ono dělá nyní už správně. Komplex individuálních fyzických a psychických předpokladů (a východisek pro nápravu chůze) nazývám propletencem individuální motoriky.
Chůze a znalosti o chůzi
Účel, jaký splní workshop, nenahradí sebelepší kniha či video o správné chůzi. Každý si totiž věcně i zcela správné instrukce může vyložit po svém. To samozřejmě neznamená, že knihy a videa o chůzi jsou zbytečná nebo dokonce škodlivá. Jejich význam – podobně jako těchto článků – je však čistě znalostní. Zvýší zásadně povědomí o správné chůzi a jejích nejrůznějších aspektech, upozorní na to, čeho je třeba se vyvarovat, samotný pohyb však nezmění. Prostřednictvím jedné z centrálních funkcí – kognitivní – však nasměrují mozek jako řídicí orgán k vyhodnocení těchto poznatků a jejich alespoň částečnému promítnutí do chůze dotyčného způsobem, který je pro něj momentálně nejlepší možný, nikoli však dostačující.
Tím hlavním je vždy cvičení, díky němuž můžeme dodat mozku podněty, které ho navíc nasměrují ještě i k tomu, co u konkrétního člověka sehrává úlohu zakopaného psa – klíčku k otevření se mozku jako celistvě – systémově – pracujícího orgánu řízení chůze jako základního pohybu vzpřímeně založeného organismu každého jednotlivce. tato celistvost zahrnuje jak fylogenetickou tak ontogenetickou paměť organismu a má úzký vztah k adaptivní funkci mozku na jedné straně a genetickému backgroundu organismu na straně druhé.
Závěr
Chůze je celistvý pohyb a přivádí nás k lepšímu pochopení a ovládání sebe sama jako živého organismu.
