fbpx
/* ]]> */
Lis 112021
 

S rostoucím zájme o chůzi se názory na to, co je správná chůze, a návody na to, jak svoji chůzi zlepšit, množí jako houby po dešti.  

Správné jako vždy může být jen jedno, i když cest do Říma – pomyslné Mekky správné chůze – je nekonečně mnoho. Tato rozmanitost vyplývá však z rozdílů ve výchozím stavu pohybového aparátu těch, kdo si chtějí chůzi zlepšit, nikoli vlastností chůze jako takové.  Ta je dána  naprosto jednoznačně charakterem lidské vzpřímenosti, stavbou lidského těla a biomechanickými zákonitostmi jeho pohybu v prostoru určeném gravitací.

Tvrzení o  jediné správné chůzi není v rozporu s tím, že je v praxi možné rozlišit přinejmenším dva typy chůze  – kotníkovou a kyčelní – jak jsem zde o tom psala  již několikrát.  Kritériem správnosti kotníkové chůze, již já osobně považuji za lidsky náležitou, jsou nejen argumenty v její prospěch, ale též její zdravotní účinek na potíže, které s pohybovým aparátem mají lidé, kteří došlapují přes patu, což je nenápadnější známka toho, že chodí kyčelně. Kritériem správnosti není naopak automaticky frekvence výskytu toho či onoho typu chůze v populaci. Pokud bychom vzali za bernou minci toto kritérium a kyčelní chůzi považovali za správnou jen proto, že je častá – tzv. normální – museli bychom rovněž říci, že normální, neřkuli zdravý a žádoucí, je i vysoký výskyt zdravotní potíží s pohybovým aparátem. 

Pojem kotníková chůze není ještě všeobecně znám, tím méně oficiálně uznán za ideál lidské chůze. Převážná část těch, kdo se z pozice své odbornosti vyjadřují k chůzi a předkládají návody na její zlepšení, vycházejí proto z kyčelní chůze, již považují za náležitý a jediný možný způsob lidské chůze, a snaží se odstranit z ní do očí bijící nedostatky, aniž se však dotýkají její principiálně chybné podstaty. Ponechme nyní stranou, že by si mohli být vědomi i té druhé – kotníkové chůze – protože právě jí vstoupí každý z nás po završení prvního roku do života.          

Je celkem přirozené, že návody těchto lidí na nápravu chůze je ovlivněn jejich profesí – odborným zájmem a pro tuto profesi typickými metodami.  Lékař či fyzioterapeut bude na chůzi nahlížet skrze anatomii, diagnózu či úkol dosáhnout rychlého návratu dotyčného do běžného života, zatímco ten, kdo se zabývá pohybem, si bude více všímat jeho kvality a širších souvislostí pohybu, včetně psychických, protože jeho úkolem je právě toto – učit pohybu bez ohledu na nadání či zdravotní stav. Do tohoto ranku spadá i zdravotní tělesná výchova jako podobor obecné tělesné výchovy specializující se na překonání překážek pohybu zdravotního rázu ovlivnitelných cvičením. I když má tento obor určité styčné body s fyzioterapií i léčebnou tělesnou tělesnou výchovou, jeho odborným i profesním backgroundem je tělovýchova v celém šíři svých možností  jak působit na rozvoj lidské pohybuschopnosti.      

V tělocvikáři se proto nutně rozsvítí varovné světlo vždy, když učení pohybu vede k jeho ovlivnění mimo rámec jeho přirozenosti. K tomu vede zúžení pohledu na pohyb optikou anatomie na úkor toho, čemu o něm  učí obecná fyziologie pohybu. Právě to ho také opravňuje vystoupit kriticky vždy, když nejsou dostatečně respektovány fyziologické zákonitosti pohybu a jeho tvorby, nazvat určité postupy mýtem – zavádějícím doporučením – a poukázat na jeho/jejich jednostrannost, rizika či přímo zdravotní závadnost.   

V tomto příspěvku se nebudu ještě adresně vyjadřovat k doporučením, která mají podle mého názoru charakter mýtů. Zmíním pouze to,  co přes veškerou podobnost s chůzí tímto pohybem v pravém slova smyslu není a rozlišuji proto na pravou a nepravou chůzi. Pro ilustraci zmíním běh na lyžích, který vzhledem ke sportovnímu vybavení na nohou i v rukou běžce na lyžích pravou chůzí není, ačkoli jinak jde velmi prospěšnou aktivitu, která na rozdíl od některých jiných pravou chůzi vhodně podporuje a s ohledem na tělesnou zdatnost ji rozvíjí více, než je při prosté chůzi vůbec možné. Tato konkrétní aktivita  – podobně jako běh – je skvělým, kondičně zaměřeným doplňkem (pravé) chůze.   

Pravá a nepravá chůze

Pravá chůze plyne

1/ spontánně bez vědomých zásahů do struktury tohoto velmi složitého  a komplexního pohybového stereotypu; 

2/ odehrává se v přirozeném tempu, které určují vlastnosti těla a biomechanické zákonitosti tohoto pohybu a

3/ probíhá výhradně vlastními silami bez jakýchkoli pomůcek. (Chůze, která je možná jen s nimi, se proto nemění v nepravou, jen se přesouvá se do medicínské sféry patologie pohybu).  

Nepravá chůze

Pravou, byť ne vždy zcela správnou chůzi změní  v nepravou vše, co nerespektuje výše uvedené rysy pravé chůze:

1/přirozenou dynamiku chůze, již spoluurčuje a proměňuje situační kontext, za nějž chůze probíhá (viz chůze do kopce, s kopce, do schodů, kluzké podložce, podpatcích  apod.);

2/ celistvý charakter tohoto základního pohybu celého těla (viz např. mýty o chůzi);

3/ nordic walking je tudíž nutně „chůze“ nepravá

Navíc též to, že chyby v chůzi nejsou u všech lidí stejné a jsou projevem ryze individuálního příběhu organismu každého jednotlivce.

Rozmanitost těchto příběhů – a můžeme chůzi uvažovat i z ontogenetického hlediska (proměnlivost chůze konkrétního člověka  v závislosti na jeho věku) – předpokládá, že  umíme rozlišit mezi univerzálními, tj. všeobecně platnými postupy její nápravy a těmi, které tuto platnost nemají a jsou vhodné jen někdy, jen u někoho, jen v určité míře nebo jen určitým způsobem. Za univerzální prostředek nápravy chůze nemůžeme proto považovat například tisknutí palců nohou k podložce. Tento prostředek je snad vhodný u těch, kteří trpí vybočením jednoho nebo více kloubů dolních končetin, nikoli však u těch, u nichž pozorujeme vbočení – tedy právě opačnou poruchu stavby dolních končetin.            

Workshopy pro správnou chůzi

Právě individuální charakter výchozího stavu pohybového systému je důvod, proč doporučuji začít s nápravou chůze pod odborným dohledem a zvláště formou vícehodinových workshopů pro správnou chůzi. Zde jedině je totiž možné zjistit, jaké kdo dělá v chůzi chyby, odhalit jejich příčiny, ukázat každému z jejich účastníků, jak kterou z nich odstranit a dohlédnout též na to, že to či ono dělá nyní už správně. Komplex individuálních fyzických a psychických předpokladů (a východisek pro nápravu chůze) nazývám propletencem individuální motoriky.       

Chůze a znalosti o chůzi

Účel, jaký splní workshop, nenahradí sebelepší kniha či video o správné chůzi. Každý si totiž věcně i zcela správné instrukce může vyložit po svém. To samozřejmě neznamená, že knihy a videa o chůzi jsou zbytečná nebo dokonce škodlivá. Jejich význam – podobně jako těchto článků – je však čistě znalostní. Zvýší zásadně povědomí o správné chůzi a jejích nejrůznějších aspektech, upozorní na to, čeho je třeba se vyvarovat, samotný pohyb však nezmění. Prostřednictvím jedné z centrálních funkcí – kognitivní – však nasměrují mozek jako řídicí orgán k vyhodnocení těchto poznatků a jejich alespoň částečnému promítnutí do chůze dotyčného způsobem, který je pro něj momentálně nejlepší možný, nikoli však dostačující. 

Tím hlavním je vždy cvičení, díky němuž můžeme dodat mozku podněty, které ho navíc nasměrují ještě i k tomu, co u konkrétního člověka sehrává úlohu zakopaného psa – klíčku k otevření se mozku jako celistvě – systémově – pracujícího orgánu řízení chůze jako základního pohybu vzpřímeně založeného organismu každého jednotlivce. tato celistvost zahrnuje jak fylogenetickou tak ontogenetickou paměť organismu a má úzký vztah k adaptivní funkci mozku na jedné straně  a genetickému backgroundu organismu na straně druhé.        

Závěr 

Chůze je celistvý pohyb a přivádí nás k lepšímu pochopení a ovládání sebe sama jako živého organismu.  

Kvě 182021
 

Chůze je dnes ve velké módě. Stejně jako před časem běhu se ji dělá obrovská propagace. Zdůrazňuje se její přínos pro rozvoj kondice a kardiovaskulární zdatnosti. Je to samozřejmě dobře, protože mnoho lidí má nadváhu a pohyb je nejlepší způsob jak zlepšit svůj životní styl, shodit díky němu nějaké to kilo navíc a rozpumpovat si srdce i plíce. Má to však jeden háček. Stranou pozornosti v kampani 10.000 kroků/den zůstává technika chůze. Tedy to, jestli vůbec chodíme správně a jestli si nesprávnou chůzí ve vyšších dávkách nebudeme odrovnávat klouby stejně, jako když jsme se vrhali bezhlavě do joggingu a dnes dálkových běhů bez toho, abychom si o správné technice běhu něco zjistili a na to zvýšené zatížení se trochu připravili.

Tímto článkem bych chtěla přispět k tomu, abyste jednak věnovali zavčasu pozornost technice chůze a současně se lépe zorientovali mezi dosti rozdílnými návody jak si chůzi zlepšit. Správné může totiž být vždy jen jedno. A platí to i pro chůzi.

Kyčelní chůze

Většina populace používá kyčelní chůzi a tento typ chůze se považuje rovněž za normální. Kyčelní chůze se pozná podle toho, že se při ní došlapuje přes patu. Špička nohy se při dokroku přitáhne k holeni, výkročná končetina směřuje vpřed natažená a v okamžiku došlapu se nachází před tělem. Vysoký výskyt zdravotních potíží s pohybovým systém je spojen právě s tímto typem chůze, a je proto otázka, zda navzdory svému rozšíření je správnou chůzí právě tento typ chůze. To vykopávání nohy vpřed je totiž energeticky poměrně náročné a koliduje s tím, že chůze je – nebo by alespoň měla být – energeticky mimořádně úsporným pohybem. Starší lidé už takto chodit neuvidíte. Jednak proto, že došlap přes patu pohyb celého těla vlastně zbrzdí, takže se jim nedostává dechu, a jednak proto, že na patě nejde dost dobře udržovat rovnováhu. S tím, jak ubývá sil, si proto začnou vypomáhat tím, že vykloní tělo vpřed a chodí s pozadím vystrčeným vzad. Odtud vede již přímá cesta ke shrbené šouravé chůzi stařecké a potížím s rovnováhou.

Kyčelní typ chůze, který vidíte na obrázku při běžné chůzi, akcentuje při technicky správném provedení chůze s hůlkami – nordic walking. Hnací silou jsou při něm paže, které nesou rovněž váhu celého těla, a jimi udanou dopřednou rychlost dohánějí nohy prodloužením délky kroku. Elektromyografické výzkumy potvrdily, že se tak děje na úkor síly abduktorů kyčle – svalů, které v jednooporové fázi chůze stabilizují postavení pánve. Nordic walking změní stereotyp chůze natolik, že některým z vyznavačů této sportovní aktivity se už bez hůlek nechodí dobře a bez hůlek nevyjdou z domu. Vliv této sportovní aktivity na tělesnou zdatnost je nesporný, měli bychom si dát však pozor, aby nám nordic-walkingový stereotyp „nepřepsal“ stereotyp normální chůze.

Lví chůze

Jelikož Lví chůze, jejíž nácvik vidíte na videu níže, vychází rovněž z došlapu přes patu, budeme ji považovat za variantu kyčelní chůze. To ostatně koresponduje s obecně uznávaným názorem, že chůze začíná vykopnutím nohy vpřed a že se „má“ došlapovat přes patu Svým původem je lví chůze fyzioterapeutický koncept chůze. Jeho účelem je zmírnit tvrdost došlapu přes patu. Nácvik lví chůze spočívá v přiklopení chodidla k podložce zprvu jeho pevným vnějším okrajem a teprve v další fázi v přitisknutí i vnitřní palcovou stranou. Tato poslední fáze působí příznivě na příčnou klenbu v přední části chodidla. Je však otázkou, zda důraz na přimknutí na vnější stranu chodidla nemůže v nečekaných situacích zvýšit tendenci k vymknutí kotníku.

https://www.youtube.com/watch?v=_qyxuhfBLmI

 

Kotníková chůze

Kotníková chůze se od obou předchozích značně liší. Vyústil v ní vývoj cvičení O-A metodou®, které upozornilo na četné nedostatky při přenášení váhy. Jejich odstraňování vedlo postupně k identifikace kotníkové chůze jako zcela samostatného typu chůze a vypracování metodiky jejího nácviku.

Své odůvodnění má mimo jiné v tezi, že kineziologicky správné a energeticky efektivní provedení pohybu v tzv. otevřeném pohybovém řetězci musí vycházet z koncové části těla. Již z názvu kyčelní a kotníková je zřejmé, svaly kterého kloubu v kterém z uvedených typů chůze hrají prim.

Důsledná aplikace principu zahajování pohybu koncovou částí těla vede k uplatnění trojflexe – z předchozí fáze fylogeneze zděděného lokomočního mechanismu. Bez něho bychom se po narození nenaučili zřejmě vůbec samostatně pohybovat. Připomínka trojflexe (obr. níže uprostřed) naznačuje, že hlavní pozornost při kotníkové chůzi se nevěnuje došlapu, ale tomu, jak se stojná končetina mění ve výkročnou (švihovou). Tento okamžik je totiž spojen s odrazem (obr. vlevo), neboli postavením původně stojné končetiny za tělem při otevřeném kyčelním kloubu. Způsob provedení odrazu a jeho intenzita rozhoduje o tom, jak se došlápne. A to se liší podle rychlosti chůze, terénu, obuvi atp., proto k došlapu neuvádíme nic jiného, než že při plném zatížení chodidla má být tělo již nad stojnou končetinou. Tomu napomáhá dynamika chůzového pohybu a setrvačnost, již dodá chůzi správně provedený odraz. Je nemyslitelné, abychom se při běžné chůzi pokoušeli při došlapu o to, co se učí při lví chůzi – vyklonění chodidla na vnější stranu chodidla. Došlap při chůzi musí být bezpečný a jistý.

Hlavní rozdíl kotníkové chůze oproti oběma předchozím je však v tom, že se ní vybaví tzv. reakce opory, při níž jedině dojde k odlehčení všech kloubů v podélné ose těla nad sebou od váhy vlastního těla, a tudíž jejímu prodloužení oproti výšce těla v klidovém postoji. V tom je také skryt zdravotní efekt chůze – udržuje a rozvíjí pružnost těla ve vertikálním směru a udržuje a srovnává držení těla, pokud není optimální. V tomto pojetí je chůze nejlepším cvičením, jaké si lze představit, kterého máme po celý život od rána do večera víc než dost.

Pro náležitost kotníkové chůze hovoří i to, že z ní můžeme přejít kdykoli k běhu a zase zpátky, aniž se při tom musí struktura chůzového pohybu měnit jinak než přizpůsobením požadované intenzitě lokomočního pohybu. Běhat kyčelně – předkopáváním – bychom dlouho nevydrželi a závody v běhu vyhráli jen těžko.

Pro úplnost je třeba zmínit, že při běhu k prodloužení délky podélné osy těla nedochází. To je možné pouze při chůzi, kdy stojná končetina zůstává v průběhu reakce opory na podložce a s horní, vzhůru vytlačenou částí těla, se dostane do protitahu. Chůze je tedy základ a běh kondiční variantou chůze, jejíž význam při technicky správném provedení spočívá ve zvýšení zdatnosti chůzově – tedy odrazově – směrodatného svalstva.

Pro zajímavost ještě obrázek dvou sportovních aktivit, které obě rozvíjejí zdatnost a podporují rotační pohyb páteře, pouze jedna však způsobem, který je v souladu s antigravitačním charakterem chůze. K tomuto efektu dochází pouze v případě, že za udržení rovnováhy plně odpovídá stojná končetina.

 

Bře 192021
 

Opravdu se těším, že se tohoto cvičení ujme nová krev. Na té instruktorské praxi je velmi zajímavá jedna věc: každý z instruktorů dá tomu cvičení vlastní rukopis v závislosti na tom, jak sám cítí pohyb. O-A je metoda způsob pohybování, jemuž se každý instruktor naučí na školení . Za sebe – svoji osobnost i to, jak se v něm utváří pohyb, bude však vystupovat každý sám za sebe.

Když jsem to u jedné z instruktorky viděla poprvé, byla jsem až dojatá. vycházely z ní tak úžasné věci, o nichž bezpečně vím, že je nemá ode mne. Ona je laskavost sama, já jsem při cvičení pes. Mě se lidé bojí – teď žertuji – váží si toho, že je nenechám dělat něco špatně – Hanku zbožňují.

A nahoře vidíte, co bude do půl roku zdobit někomu stěnu doma nebo ve studiu.

Veškeré informace k tomu najdete v sektoru školení, počínaje zde: Jak se stát instruktorem cvičení O-A metodou® – Kocouří cviky (kocouricviky.cz)

Lis 022020
 

Prvního listopadu byla v rezervačním systému zpřístupněna Videoknihovna s desítkami cvičebních bloků cvičení O-A metodou® (69) k jednotlivým problémovým oblastem pro začátečníky a lidi s vážnějšími zdravotními potížemi (Bolesti zad), lidi bez vážnějších potíží (Fit senioři) a po pokročilé, kteří jsou seznámeni s principy cvičení metodou® a zajímají se o jeho využití pro rozvoj kondice (Posturální trénink)

Představu o obsahu Video knihovny získáte v neplaceném sektoru Instruktážní videa (Videa – O-A metoda®, Kocouří cviky (chytra-rezervace.cz)

Neomezený přístup k placenému sektoru Video knihovna , do níž ě je z odkazu uvedeného výše možné nahlédnout rovněž, Vám bude zpřístupněn po objednání níže a registraci do našeho Rezervačního systému.

Cena přístupu 100 – 300 Kč(měsíc se odvíjí od délky zvoleného období 24 – 1 měsíc).

Zde si můžete prohlédnout ukázky z lekcí ve Video knihovně a rovnou si s námi samozřejmě i zacvičit. Ukázky cvičení O-A metodou® – Kocouří cviky (kocouricviky.cz)

Pro 142018
 

Další perspektiva člověka jako specifického druhu živého organismus je v tomto příspěvku zasazena do širšího společenského textu.  Na lidskou evoluci se v něm pohlíží jako na nedílnou součást lidské historie.  Nejdůležitější roli od počátku lidské evoluce až do dnešních dnů v ní totiž hraje vztah mezi tzv. zakladatelskou a napodobitelskou větví lidského rodu. Nejde přitom jen o otázku dnes již nezajímavého prvenství, ale naprosto zásadní problém politické povahy. Dalšího vývoje je totiž z biologického hlediska schopna jen větev zakladatelská, zatímco větev napodobitelská, pokud nepřistoupí k nějaké evolučně směrodatné změně, je odsouzena k ustrnutí.

Napětí mezi těmito dvěma větvemi lidského rodu se promítá do dvojího pojetí lidské evoluční perspektivy:  člověka jako technologického artefaktu na straně jedné a posunu člověka jako živého organismu na evolučně vyšší vývojový stupeń na straně druhé.  Toto dilema lze vyjádřit i jinak: měl by se člověk spokojit se svým rozvojem jen prostřednictvím vzdělání a moderních technologí a uvolit se tím dobrovolně ke své genetické smrti, nebo by měl nastoupit cestu nové restrukturalizace mozku a hluboké přeměny  svého organismu?

Pro ty, kdo se věnují cvičení oscilačně-antigravitační metodou bude tato otázka o to zajímavější,  že převáděním  fylogeneticky starého kyčelního typu chůze na evolučně nosnou chůzi kotníkovou je v tom  vlastně již  vykročením novým směrem.

Každý člověk je tak postaven před dilema, ke které z těchto možností se má přiklonit. Jedna i druhá je přitom spojena s jí odpovídajícím způsobem života.  Procesy, jejichž  svědky jsme v moderní společnosti, směřují neuvěřitelným tempem k  završení  technologizace  člověka, a žádnou změnu způsobu života oproti současnému vlastně nevyžadují.  Společenský vývoj je tímto směrem unáší samovolně. Velké společenské změny by si však vyžádala možnost druhá, neboť by bylo nutné uvést způsob života současných lidí do souladu se všemi složkami fylogeneticky vzniklé lidské podstaty, jak se vyvinuly z prvotního lidského sebeurčení.  Člověka jím byl ustaven jako druh, který se nikam bezhlavě nežene a využívá smysluplně své vzácné životní energie. Díky tomu se člověk vyvíjel jako bytost, v níž proměňující se fyzická a nově se rozvíjející morální, racionální,  citová a společenská stránka tvořila v každém okamžiku evoluce vnitřně provázaný celek, který vyústil v lidskou individualitu na straně jedné a tvořivost na straně druhé.

A pak že nežijeme v době zajímavé i jinak než jen nespočetnými příležitostmi k zábavě a rozptýlení.

Konec lidské evoluce nebo nový počátek  

Pokračovat ve čtení »