fbpx
/* ]]> */

Když se v těle zablokuje pohyb

 Krční páteř, Zajímavé kazuistiky  Bez reakcí »
Zář 202022
 
Na sobotním semináři v Třeboni Chůze a bolesti zad jsem se setkala zatím s největší obětí posedlosti správným držením těla.
Proč posedlostí?
Za zdravotní se považují cvičení, která jsou koncipována podle nějakého uměle vytvořeného konceptu domněle správného držení těla – viz nastavování a fixování „správného“ postavení pánve – středu těla. Může se to ale týkat i postavení hlavy (zásuvka) či držení těla v hrudní části páteře. Společným jmenovatelem problémů, které to u někoho může vyvolat je to, že něco v držení těla chceme srovnat TEĎ HNED, tj. v rozporu se zásadou postupnosti a přiměřenosti zatěžování. Paradoxní je, že nejvíce na to může doplatí ten, kdo se příliš svědomitě řídí tím, co mu radí „odborníci“.
U mladé paní, která přišla na seminář v Třeboni, bylo zvláštní už to, jak chodila – krátké krůčky při přepadávání těla vpřed. U přenášení váhy při ukázce oscilací se nedopnulo ani jedno koleno. Nedokázala se tedy odtlačit do stoje a přenést váhu na druhou.
Na seminář ji přivedly zvláštní potíže zdánlivě neurologické povahy. Trpí jimi už několik let, neurologickým vyšetřením se však – naštěstí – nic nezjistilo. Potíže se objevují, když sedí. Nejen v práci, ale i když si sedne doma, nebo když například postává s dětmi na hřišti. Začnou tím, že ji přepadne pocit nudy. Po něm nastoupí pocit ospalosti, zvláštní pocit v očích a nakonec motání hlavy. Takže docela asi peklo.
Na semináři se jako obvykle začalo chůzí. Po pár cvicích pro chůzové nohy se objevilo, co jsem v životě neviděla – svaly v každé části dolních končetin ( na bérci a stehnech) -se jakoby zbláznily. Kroutily nohama při chůzi – každá jinak a v každé části jinak. To po další sérii cviků naštěstí pominulo.
Potom jsme se vsedě na židli věnovali jednotlivým částem těla – bedra a hlava. Při tom se ukázalo, že páteř je naprosto toporná – nereagovala na žádný pohyb. Povedlo se, až když jsme rozpohybovali krční páteř a uvolnili hlavu z úzkostlivého postavení vzadu.
Konec dobrý všechno dobré, přesto si neodpustím poznámku – co přestat s dokazováním mozku, jak jsme „chytří“, ale snažit se mu porozumět a začít ho respektovat?
 
 
 
 
Klikněte a označíte produkty
 
 

Pozor na narušení normálního postoje!

 Zajímavé kazuistiky  Bez reakcí »
Zář 042022
 
Na brněnský workshop Tajemství správné chůze 20.11. přišla paní lehce přes 50, která má v obou kyčlích artrózu 3. stupně. Zvláštní u ní bylo, že při chůzi došlapovala na mírně pokrčená kolena a neuměla je zprvu dopnout ani při cvicích, které byly zaměřeny právě na to. Chůze na pokrčených kolenou je běžná u lidí, kteří jsou při chůzi nachýleni vpřed. Ona se však držela velmi dobře zpříma. Těžiště těla přepadávalo tedy vzad.
V průběhu workshopu se podařilo odstranit problém dopínání kolen i to, že se na nohy dokázala postavit již pevně. Když si uvědomila, že stojí a jde nyní jinak, takovým zvláštně nešťastným hlasem řekla, „ale na tajči nás učí ve stoji jakoby sedět“.
S poznámkami o tom, co se naučili na různých kurzech, seminářích apod. se ozvali další. Byl to i případ paní, která nebyla schopna se při chůzi uvolnit a nechat ji v sobě jen tak plynout, aby vůbec procítila, jak v ní probíhá. Byla zcela ovládnuta tím, co nazývám ŽÁBAMI NA PRAMENI – podvědomými vlivy, které naruší spontánní tvorbu pohybu..
Tajči je skvělé cvičení, pouze ale v případě, že u toho, kdo se mu věnuje, nezmění nic na tom, že základem veškerého pohybu je chůze. Kdo to má v sobě takto srovnané, po lekci tajči se postaví a odejde normálně. Vezme si z něj jen to, co v tomto cvičení představuje přidanou hodnotu – naprostá plynulost a provázanost pohybu celého těla. Pro tajči typický postoj tomu napomáhá tím, že sníží napětí svalstva v celém těle, takže pohyb zajišťují nejhlubší vrstvy svalstva. 
Když v sobě nemáme upevněný základ přirozeného postoje a pohybu – a to na fyzické i psychické úrovni – snadno se pak stane co oné paní: že mozek vezme za bernou minci podnět, který tento základ takříkajíc přepíše.
Pro ilustraci fotky postoje ideálně přizpůsobeného chůzi a postoje, v němž se odehrává tajči.

Pozor na žáby na prameni

 Zajímavé kazuistiky  Bez reakcí »
Úno 092022
 
Na brněnský workshop Tajemství správné chůze 20.11. přišla paní lehce přes 50, která má v obou kyčlích artrózu 3. stupně. Zvláštní u ní bylo, že při chůzi došlapovala na mírně pokrčená kolena a neuměla je zprvu dopnout ani při cvicích, které byly zaměřeny právě na to. Chůze na pokrčených kolenou je běžná u lidí, kteří jsou při chůzi nachýleni vpřed. Ona se však držela velmi dobře zpříma. V průběhu workshopu se podařilo odstranit problém dopínání kolen i to, že se na nohy dokázala postavit již pevně.
Když si uvědomila, že stojí a jde nyní jinak, takovým zvláštně nešťastným hlasem řekla, „ale na tajči nás učí ve stoji jakoby sedět“.
S poznámkami o tom, co se naučili na různých kurzech, seminářích apod. se ozvali další. Byl to i případ paní, která nebyla schopna se při chůzi uvolnit a nechat ji v sobě jen tak plynout, aby vůbec procítila, jak v ní probíhá. Byla zcela ovládnuta tím, co nazývám ŽÁBAMI NA PRAMENI – podvědomými vlivy, které naruší spontánní tvorbu pohybu..
Tajči je skvělé cvičení, pouze ale v případě, že u toho, kdo se mu věnuje, nezmění nic na tom, že základem veškerého pohybu je chůze. Kdo to má v sobě takto srovnané, po lekci tajči se postaví a odejde normálně. Vezme si z něj jen to, co v tomto cvičení představuje přidanou hodnotu – naprostá plynulost a provázanost pohybu celého těla. Pro tajči typický snížený a více do prostoru rozložený postoj tomu napomáhá tím, že sníží napětí veškerého svalstva. Zajištění pohybu díky tomu prostoupí do nejhlubších, běžně nepožívaných vrstev svalstva.      
Když v sobě nemáme upevněný základ přirozeného postoje a pohybu – a to na fyzické i psychické úrovni – snadno se pak stane co oné paní: že mozek vezme za bernou minci podnět, který tento základ takříkajíc přepíše.
Pro ilustraci fotka postoje ideálně přizpůsobeného chůzi a postoje, v němž se odehrává tajči.
 
 
Tento příspěvek nemá zpochybnit cvičení tajči. Pouze upozorňuje na riziko nevhodného přenosu nějaké speciální dovednosti do běžného pohybu. Není přitom nijak obtížné tomu předejít.  Vyjít jakoby z lekce tajči tím, že se po jejím skončení provede několik kompenzačních cviků, jak je dnes již zcela běžné ve sportu. 

Čeho bývá při chůzi málo, může být i příliš

 Zajímavé kazuistiky  Bez reakcí »
Zář 032021
 

Paní Míša přišla kvůli chůzi původně na individuální konzultaci. Chodí hodně a ráda, nějak se jí ale kupily zdravotní potíže. I když se podařilo zaléčit zánět Achillovy šlachy a ostruhu, s ramenem a vystřelováním bolesti do paže se nedařilo hnout už léta, ačkoli její lékař i fyzioterapeuti udělali, co mohli. Ani magnetická rezonance neukázala nic abnormálního.  
 
Měla při chůzi nápadně nehybné paže a zdravotní problémy na jedné polovině těla od ramene až po patu. Byla u ní také zvětšená bederní lordóza  – tedy více problémů, než je možné oslovit během hodinové konzultace, aby se zjistilo,  odkud se to u ní bere a jak to spolu souvisí. Proto jsem jí navrhla, aby přišla na workshop, kde na to bude více času. Nebyla proti. 
 
Odhadla jsem to dobře, protože na workshopu se ukázalo, že vůbec není schopna postavit se pevně na došlapnou končetinu. Když jsem ji po chvíli pochválila, že se jí docela hezky rozhýbaly při chůzi paže, zmínila, jak jí v dětství rodiče řekli, ať nemává tolik rukama. Poslechla, protože ve svých 10-i letech si byla vědoma, že se v tom liší od jiných dětí. 
 
Nejsem sice jasnovidec vidící i do minulosti, ale to, jak u ní vzdorovala prohnutá bedra mnohokrát vyzkoušeným a  praxí osvědčeným pokusům o nápravu, naznačilo, že vystrkováním bříška při chůzi si jako dítě nahradila nejspíše to, jak až dosud dopomáhaly paže slabým nohám k pohybu vpřed. Prohnutí v bedrech překlopilo horní část těla vzad – proto při workshopu, když se rozběhl kotníkový typ chůze, opravdu velké potíže s došlápnutím na dokročnou končetinu.  
 
Při cvičení na židli se jí nápadně zvedalo rameno. Neobvyklé bylo, že jen jedno, nikoli obě. To se však podařilo celkem rychle zkrotit, posléze i ta bedra a nakonec se zlepšilo i přenášení váhy a zprvu zcela nemožné pružení kolen. Zdálo se tedy, že workshop byl v jejím případě více než úspěšný. 
 
Na závěr jsem zařadila ještě cvik, jehož účelem bylo vykompenzovat ono usazení ramen na své místo dolů – prostý dotek hlavy oběma rukama najednou. Při tom jsem uviděla tu hrůzu – svaly na zadní straně těla ve výši ramen se stáhly, jako by chtěly rozdrtit krk. Na pravé straně se tomu návykem zvedat rameno zřejmě chránila, o to více to však odnášela celá levá strana těla. 
 
Když to shrnu – to dětské máchání pažemi pomáhalo nohám vpřed. Něco takového nedělá dítě z rozmaru.  Kompenzace v podobě vystrkování bříška byla k zajištění pohybu vpřed při chůzi málo. Jelikož bříšku nestačily k „odrazu“ slabé nohy, zapřelo se při každém vykročení vzadu – o horní část trupu. Svaly se zde musely extrémně zpevnit, aby nepředávala vzad. 
  
Tento výklad příběhu její chůze zpětně potvrzovalo to, že při cvičení ve stoji nebyla zpočátku s to zkoordinovat střídavě protisměrný pohyb horních a dolních končetin. Jen horní či jen dolní fungovaly dobře, dohromady to ale nešlo. To dávné jednorázové zastavení pohybu paží zvýraznilo oboustrannou aktivitu svalstva horní části zad do té míry, že úplně znemožnilo průchod rotačního pohybu páteří při chůzi z jedné strany těla na druhou. Tělo paní Míši bylo v pase jak rozříznuté napříč na dvě poloviny. Odkryl se tedy centrální blok, který byl důsledkem uposlechnutí nevinného pokynu rodičů – nemávej tak těma rukama. 
 
Kdybychom se na zdravotní potíže paní Míši nepodívaly skrze chůzi, nikdy by se nezjistilo, co je příčinou jejích zdravotních  problémů v levé části těla a nenašlo by se pro ně ani řešení – jako se to již léta nedařilo na neurologii. 

Příběh bývalé krasobruslařky

 Zajímavé kazuistiky  Bez reakcí »
Zář 032021
 

Na jeden z workshopů pro správnou chůzi přišla 15-iletá slečna. Měla pro to pádný důvod: děti ve škole se jí totiž smály, jak chodí. Nebylo to sice k smíchu – dělala jen extrémně dlouhé kroky – to však dětem stačí na to, aby si všimly, že chodí nějak divně. A co je divné, je pro ně důvod k posměchu. Není snad třeba zdůrazňovat, že se to na workshopu srovnalo.

Zajímavé na jejím příběhu je to, jak úzce to souviselo s nervosvalovým napětím. Ta dívka měla totiž překvapivě ochablé držení těla. Páteř nebyla sice zhroucená do celkově vadného držení těla s prohloubenými křivkami hrudní a krční páteře jako při klasické hypotonii, horní část těla jakoby však sjížděla za pánví dolů. Něco takového jsem viděla poprvé.

Vysvětlilo se to, až když vyšlo najevo, že jako malá se věnovala krasobruslení, kvůli úrazu toho ale v 10-i letech nechala. Brusle nutí k tomu držet se na nich optimálně zpříma, svaly jsou ale současně uvolněné pro pohyb všemi končetinami. U dolních proto, že tělo pohánějí, u horních proto, že pomáhají udržovat rovnováhu. Při bruslení nepracuje naopak svalstvo chodidel – práci za něj odvedou zoubky bruslí při odrazu od ledu. Odrazovou končetinu vymrští vpřed svaly kyčelního kloubu.

Po úraze se malá krasobruslařka ocitla v situaci, kdy svaly chodidel neuměly pracovat při napětí, které pro držení těla optimálně nastavilo bruslení, nyní ale nižším, než na které byly z bruslení zvyklé ohýbače kyčle. Její mozek, připravený o tréninkové zatížení, na které byl zvyklý, si začal brát napětí z bruslařského stereotypu a s tím, jak jí šla dolů zdatnost, prodlužoval krok.

Vysoké činnostní napětí flexorů kyčle jí sice stačilo k zachování pocitu, že se drží zpříma, při kyčelní chůzi nedochází však k vyzvednutí těla celého těla po došlapu vzhůru. V okamžiku, kdy kyčelní svaly páčí celé tělo na patu (představte si skok o tyči), je tělo nakloněno vzad. To tedy byl důvod neobvyklého zapadnutí horní části trupu jakoby za pánev.

Nápravu mohl přinést a skutečně přinesl až přechod z extrémně kyčelního typu chůze na náležitou kotníkovou. Tento typ chůze dává prostor pro uplatnění svalstva chodidel při chůzi a současně vede k nastavení správné délky kroku. V jejím případě k takřka okamžitému výraznému zmenšení jeho délky. To bylo něco, co mozek nepřehlédne a s čím se musí vyrovnat. Nestalo se to hned a horní část těla dlouho vzdorovala mým snahám o nápravu, mozek si to ale podle všeho přemílal a v odpolední části workshopu byl najednou trup na svém místě nad pánví.

Myslím, že této dívce se už kvůli chůzi smát nikdo nebude. Je jen otázka, jestli si ti posměváčkové všimnou toho, jaká se s ní během víkendu udála změna.