fbpx
/* ]]> */
Zář 152023
 

Nedávno jsem napsala článek o tom, jak se stane, že člověk, který hledá pomoc, podlehne nějakému mýtu. K  mýtu jsem se vyjádřila smířlivě jako o něčem dobře míněném, jen ne domyšleném do všech důsledků. Ono to ale není vždy pravda. Někdy je v tom i notná dávka arogance a fanatismu.

Samo označení  mýtus je kulantní pojmenování toho, že něčí názor je podle názoru někoho jiného mylný, a pokud se týká lidského těla – správného držení těla a správného pohybu  – může být i škodlivý. Proto také se na to ve veřejném prostoru upozorňuje a kulantně se mluví o mýtu  místo toho, aby se řeklo, že dotyčný LŽE, PODVÁDÍ nebo MANIPULACÍ S JEJICH MYSLÍ UVÁDÍ VĚDOMĚ LIDI V OMYL – ať už v komerčním zájmu nebo v zájmu „vyšším“ – politickém.   

K bontonu dnes patří též to, že i k pouhému názoru se požaduje uvést zdroj, o nějž se tento názor opírá. I zdroj však musí být správný. Jinak je v odborném kontextu označen jako nedůvěryhodný, aniž to brání z něj čerpat, avšak bez jeho uvedení, nebo dnes populárním slovem konspirace. Kde jsou ty časy, kdy byl názor, který nebyl podložen vědeckým výzkumem a ten nebyl publikován v prestižním mezinárodním odborném časopise, nazývám domněnkou  – ve vědě kdysi právoplatnou, o určité argumenty se opírající  hypotézou, již měl výzkum následně potvrdit nebo vyvrátit. 

V případě mých článků počítejte tedy s tím, že jde jen o „domněnky“, byť  se je snažím doložit výsledky na konkrétních lidech, a že jsem nedůvěryhodný zdroj a nebudu nikdy citována, i kdyby se našel někdo, kdo na jejich základě provede výzkum, který potvrdí oprávněnost mých názorů. Jako autor  na těchto názorech založenou novou skutečností bude uznán až on. Co tomu předcházelo, se tedy ocitne v říši nikdy neexistujícího.

 

Jak se věda vyrovná s existencí těchto fotografií z nichž první zachycuje proměnu držení paní Vlaďky k lepšímu díky kotníkové chůzi, a s tím, že druhá geniálně zachycuje dva základní typy chůze – kotníkovou (první zleva) a kyčelní – (druhá a třetí zleva) – je mi srdečně jedno.  

Poznámka: Ve vyšším věku nedošlapuje mimochodem přes patu už  NIKDO. Na kyčelní – silový typ chůze – dojde totiž v určitém věku dech. Tento zadní typ chůze, kdy se tělo musí z paty vyhoupnout dopředu podobně jako skokan o tyči, se musí proto proměnit ve styl chůze, který dotyčný „udejchá“. Skokanovi o tyči pomáhá pružná tyč. Pata však zrovna pružná není. Pružnost – neboli uvolněnost těla ve vertikálním směru – podporuje jen pružný došlap, o nějž jde v chůzi kotníkové.

Nepíšu toto vše kvůli autorským právům, ale s ohledem na nezpochybnitelný (vědecky zatím nejspíše také ještě neprokázaný) fakt, že se vyskytují i jiné typy chůze, než dnes oficiálně uznaná, pro vědu jedině existující chůze, a to LVÍ, ale proto, že lidé mají s chůzí potíže, mají zájem si ji zlepšit a potřebují se dozvědět jak na to, aniž by si uškodili.  

Jak má vypadat SPRÁVNÁ – (rozumí se že lví) – chůze

Na internetu jsem narazila na starší video, které propaguje lví chůzi. Jeho autorem je mladý muž, který předvádí na sobě, o čem se snaží přesvědčit jeho diváky.  Příznačné je, že ho  propaguje pod názvem Jak má vypadat SPRÁVNÁ chůze, nikoli s odvoláním na zdroj a u nás oficiální název LVÍ chůze. Pro toho, kdo ví, o co se jedná, je to sice jasné, ten, kdo o lví chůzi a jiných typech chůze nic neví a neudělá si o chůzi alespoň základní rešerši, platí po shlédnutí tohoto vide jen to SPRÁVNÁ CHŮZE. Z  toho  nutně vyvodí, že právě toto by se měl rozhodně naučit. 

Když jsem se po zběžném shlédnutí tohoto – jistým způsobem velice přesvědčivého – videa, chtěla podívat na některé detaily, šla jsem do kolen. Ukázaly totiž to, co mi při pouštění videa uniklo – momentky z reakcí těla autora videa na podněty, jimž ho vystavoval při předvádění „svého“ know how.  

Obrázky zleva znázorňují:

  • došlap přes patu
  • překlopení chodidla na jeho vnější stranu
  • přiklopení palcem na vnitřní stranu chodidla
  • čelný pohled na souběh pohybu obou chodidel před přenesením váhy na přední končetinu
  • postavení „stojné“ končetiny při dokončení odrazu   
Odkud se vzala „lví chůze“ 
Lví chůze byla uměle vykonstruovaná na základě objevu spirální dynamiky  švýcarským rehabilitačním, u nás hojně publikovaným lékařem Chrisem Larsenem. Tento princip, podle nějž se v průběhu lidské fylogeneze utvářela stavba lidského těla, se odráží nejen v pevném sešroubování nožní klenby – ale též v diagonální komponentě veškerého svalstva trupu. Díky tomu může páteř reagovat při chůzi na výtlačné impulzy vycházející ze svalstva plosek nohou. Spirálně uspořádaná nožní klenba přenáší jejich prostřednictvím na páteř rotační impulzy. Výtlačně-rotační impulzy chrání páteř před sesedáním a formují během chůze nebo při cvičení ve stoji (terminus technicus) držení těla.
Potlačení rotačních impulzů lví chůzí
Problém lví chůze – když pominu rozvolnění vazů zevního kotníku ve fázi, kdy je tělo aktivně překlápěno z paty na vnější stranu chodidla – je v tom, že vykloněním chodidla nejprve ven a potom dovnitř jsou zcela eliminovány rotační impulzy. Tělu je dodává stojná končetina při odrazu, když se „přišroubovaná“ k zemi nachází ještě za tělem a prostřednictvím spirality nožní klenby ho páčí třemi směry současně – vzhůru, vpřed a do rotace (z hlediska sloupce podélné osy těla do torze – protáčení mechanismem  obratel po obratli). Vnitřek těla je tím založen jako trojrozměrný prostor. V okamžiku odrazu musí být proto tělo vykloněno mírně vpřed, nikoli vzad jako při kyčelní chůzi.
 
Rotační impulzy jsou výtlačně-torzní povahy
Rotační impulz předchází při chůzi zpevnění celého těla díky aktivaci rovnovážné funkce v letové fázi, kdy je tělo podepřené jen jednou nohou. Výtlačně-torzní impulz, který tělu odlehčí od vlastní váhy, stačil však mezi tím proniknout až do páteře. Silové momenty ze všech tří směrů pohybu vzhůru, vpřed a do rotace – jsou tedy v rovnováze.
 
Výtlačně-torzní impulzy nahrazuje při lví chůzi VYPÁČENÍ celého těla z palce došlapné končetiny
 
Vzhledem k potlačení výtlačně-torzních impulzů není tělo při lví chůzi ani protočeno ani odlehčeno. Nezbývá než ho o krok vpřed vypáčit z palec došlapné končetiny za situace, kdy nese váhu celého těla. Proto na obrázku nevíce vpravo ten zvláštní postoj  připomínající spíše postavení těla při běhu než při chůzi.
Adaptace na lví chůzi 
Na konkrétní způsob zatížení – tedy i změny zatížení chodidla při lví chůzi – reaguje mozek bezprostředně prostřednictvím své adaptační funkce, a to na úrovni tělesné stavby.  U mladíka, jehož fotografie jste viděli, jsou adaptace naznačeny takto:
 
1. Tendence k vvbočení bércových kostí od vnějšího kotníku směrem vzhůru. Na pořad dne by v tom případě přišla jejich lámavost v směrem ven.
2. Vybočení palce dovnitř jako kompenzace vyklonění chodidla na vnější stranu – neboli návrat k opičímu chápavému palci, byť v lidské podobě.  
3. Ztluštění kostry extrémně zatížených palců nohou. Buňky na takovouto přestavbu se berou vždy z částí těla, které se stávají nepotřebné – v tomto případě by to byly ostatní prsty.
4. Oploštění nožní klenby, zánik jejího spirálního sešroubování a tzv. tříbodové opory  na chodidle v klidovém stoji. Kostra chodilda by byla tak rozvolněná, že by kdykoli umožnila sevřít oněmi dvěma samostatnými, po sobě jdoucími  pohybu postupně do tvaru původní nožní klenby podobně jako ruku do špetky, bylo by to však možné jen při extrémním zatížení, které palec vynakládá na vypáčení těla vzhůru a vpřed nyní, když je nožní klenba ještě sešroubovaná.
 
Toto poslední (bod 4) není jen moje domněnka, opírající se o pohled na chodidlo  končetiny vzadu na druhé mladíkově fotografii zleva, ale zjištění samotného Dr. Larsena.  V odborných kruzích vystoupil totiž už před několika lety s tezí, že koncept tříbodobé opory je chybný a chodidlo má být v klidovém postoji na zemi  celou plochou. Jakkoli tuto tezi v odborné diskusi tehdy neobhájil (o lví chůzi tehdy ani zmínka), toto jeho dítě žije dál (nezmiňuje naopak oploštění nožní klenby)  ovládlo lékařskou praxi i u nás. 
Jak bude vypadat noha člověka chodícího jako lev? 
To dnes nikdo neví. Do jaké podoby u konkrétních lidí  by vyústila přestavba  chodidla podnícená lví chůzí, bude záviset na intenzitě zatížení v tom kterém směru při nácviku lví chůze a stavu chodidel člověka, když  s tím začíná. Projevilo by se to každopádně až po letech a rovněž u potomků lidí, kteří s tím začnou v mládí, zvláště když do toho jdou s takovou vervou a takovým přesvědčením jako mladík na fotkách. V obou případech by to bylo již nevratné.
 
I kdyby přestavba chodidla proběhla ideálně – a to jsem viděla u jedné mladé dívky – tělo každopádně ztratí vertikální pružnost a možnost ji znova rozvinout – přestavěné chodidlo už nedovolí torzi podélné osy těla a její odlehčení výtlačně-torzními impulzy. Lze proto očekávat, že se tím naruší buněčná výživa, fungující díky pružnosti těla ve vertikálním směru na principu mechanické pumpy (vytlačíš-nasaješ). Snaha nahradit je prostými rotacemi by podobně jako u nožní klenby rozvolnila i páteř. 
 
Co říci na závěr?
 
Lví chůze je experiment lidských konstruktérů a projev jejich celkem veřejně hlásané ambice „stvořit pomocí rozumu“ člověka rovnou dokonale – tj. lépe než příroda. Jimi v odborné literatuře užívaný výraz „konstruktér“ velice trefně vystihuje výsledek, kterého by dosáhli. Než by se jejich dílo opotřebovalo, může fungovat podle jejich představ, není to ale k životu. René Descartes neměl tedy tak docela pravdu v tom, že tělo je jako stroj.
Zář 202022
 
Na sobotním semináři v Třeboni Chůze a bolesti zad jsem se setkala zatím s největší obětí posedlosti správným držením těla.
Proč posedlostí?
Za zdravotní se považují cvičení, která jsou koncipována podle nějakého uměle vytvořeného konceptu domněle správného držení těla – viz nastavování a fixování „správného“ postavení pánve – středu těla. Může se to ale týkat i postavení hlavy (zásuvka) či držení těla v hrudní části páteře. Společným jmenovatelem problémů, které to u někoho může vyvolat je to, že něco v držení těla chceme srovnat TEĎ HNED, tj. v rozporu se zásadou postupnosti a přiměřenosti zatěžování. Paradoxní je, že nejvíce na to může doplatí ten, kdo se příliš svědomitě řídí tím, co mu radí „odborníci“.
U mladé paní, která přišla na seminář v Třeboni, bylo zvláštní už to, jak chodila – krátké krůčky při přepadávání těla vpřed. U přenášení váhy při ukázce oscilací se nedopnulo ani jedno koleno. Nedokázala se tedy odtlačit do stoje a přenést váhu na druhou.
Na seminář ji přivedly zvláštní potíže zdánlivě neurologické povahy. Trpí jimi už několik let, neurologickým vyšetřením se však – naštěstí – nic nezjistilo. Potíže se objevují, když sedí. Nejen v práci, ale i když si sedne doma, nebo když například postává s dětmi na hřišti. Začnou tím, že ji přepadne pocit nudy. Po něm nastoupí pocit ospalosti, zvláštní pocit v očích a nakonec motání hlavy. Takže docela asi peklo.
Na semináři se jako obvykle začalo chůzí. Po pár cvicích pro chůzové nohy se objevilo, co jsem v životě neviděla – svaly v každé části dolních končetin ( na bérci a stehnech) -se jakoby zbláznily. Kroutily nohama při chůzi – každá jinak a v každé části jinak. To po další sérii cviků naštěstí pominulo.
Potom jsme se vsedě na židli věnovali jednotlivým částem těla – bedra a hlava. Při tom se ukázalo, že páteř je naprosto toporná – nereagovala na žádný pohyb. Povedlo se, až když jsme rozpohybovali krční páteř a uvolnili hlavu z úzkostlivého postavení vzadu.
Konec dobrý všechno dobré, přesto si neodpustím poznámku – co přestat s dokazováním mozku, jak jsme „chytří“, ale snažit se mu porozumět a začít ho respektovat?
 
 
 
 
Klikněte a označíte produkty
 
 
Zář 042022
 
Na brněnský workshop Tajemství správné chůze 20.11. přišla paní lehce přes 50, která má v obou kyčlích artrózu 3. stupně. Zvláštní u ní bylo, že při chůzi došlapovala na mírně pokrčená kolena a neuměla je zprvu dopnout ani při cvicích, které byly zaměřeny právě na to. Chůze na pokrčených kolenou je běžná u lidí, kteří jsou při chůzi nachýleni vpřed. Ona se však držela velmi dobře zpříma. Těžiště těla přepadávalo tedy vzad.
V průběhu workshopu se podařilo odstranit problém dopínání kolen i to, že se na nohy dokázala postavit již pevně. Když si uvědomila, že stojí a jde nyní jinak, takovým zvláštně nešťastným hlasem řekla, „ale na tajči nás učí ve stoji jakoby sedět“.
S poznámkami o tom, co se naučili na různých kurzech, seminářích apod. se ozvali další. Byl to i případ paní, která nebyla schopna se při chůzi uvolnit a nechat ji v sobě jen tak plynout, aby vůbec procítila, jak v ní probíhá. Byla zcela ovládnuta tím, co nazývám ŽÁBAMI NA PRAMENI – podvědomými vlivy, které naruší spontánní tvorbu pohybu..
Tajči je skvělé cvičení, pouze ale v případě, že u toho, kdo se mu věnuje, nezmění nic na tom, že základem veškerého pohybu je chůze. Kdo to má v sobě takto srovnané, po lekci tajči se postaví a odejde normálně. Vezme si z něj jen to, co v tomto cvičení představuje přidanou hodnotu – naprostá plynulost a provázanost pohybu celého těla. Pro tajči typický postoj tomu napomáhá tím, že sníží napětí svalstva v celém těle, takže pohyb zajišťují nejhlubší vrstvy svalstva. 
Když v sobě nemáme upevněný základ přirozeného postoje a pohybu – a to na fyzické i psychické úrovni – snadno se pak stane co oné paní: že mozek vezme za bernou minci podnět, který tento základ takříkajíc přepíše.
Pro ilustraci fotky postoje ideálně přizpůsobeného chůzi a postoje, v němž se odehrává tajči.
Úno 092022
 
Na brněnský workshop Tajemství správné chůze 20.11. přišla paní lehce přes 50, která má v obou kyčlích artrózu 3. stupně. Zvláštní u ní bylo, že při chůzi došlapovala na mírně pokrčená kolena a neuměla je zprvu dopnout ani při cvicích, které byly zaměřeny právě na to. Chůze na pokrčených kolenou je běžná u lidí, kteří jsou při chůzi nachýleni vpřed. Ona se však držela velmi dobře zpříma. V průběhu workshopu se podařilo odstranit problém dopínání kolen i to, že se na nohy dokázala postavit již pevně.
Když si uvědomila, že stojí a jde nyní jinak, takovým zvláštně nešťastným hlasem řekla, „ale na tajči nás učí ve stoji jakoby sedět“.
S poznámkami o tom, co se naučili na různých kurzech, seminářích apod. se ozvali další. Byl to i případ paní, která nebyla schopna se při chůzi uvolnit a nechat ji v sobě jen tak plynout, aby vůbec procítila, jak v ní probíhá. Byla zcela ovládnuta tím, co nazývám ŽÁBAMI NA PRAMENI – podvědomými vlivy, které naruší spontánní tvorbu pohybu..
Tajči je skvělé cvičení, pouze ale v případě, že u toho, kdo se mu věnuje, nezmění nic na tom, že základem veškerého pohybu je chůze. Kdo to má v sobě takto srovnané, po lekci tajči se postaví a odejde normálně. Vezme si z něj jen to, co v tomto cvičení představuje přidanou hodnotu – naprostá plynulost a provázanost pohybu celého těla. Pro tajči typický snížený a více do prostoru rozložený postoj tomu napomáhá tím, že sníží napětí veškerého svalstva. Zajištění pohybu díky tomu prostoupí do nejhlubších, běžně nepožívaných vrstev svalstva.      
Když v sobě nemáme upevněný základ přirozeného postoje a pohybu – a to na fyzické i psychické úrovni – snadno se pak stane co oné paní: že mozek vezme za bernou minci podnět, který tento základ takříkajíc přepíše.
Pro ilustraci fotka postoje ideálně přizpůsobeného chůzi a postoje, v němž se odehrává tajči.
 
 
Tento příspěvek nemá zpochybnit cvičení tajči. Pouze upozorňuje na riziko nevhodného přenosu nějaké speciální dovednosti do běžného pohybu. Není přitom nijak obtížné tomu předejít.  Vyjít jakoby z lekce tajči tím, že se po jejím skončení provede několik kompenzačních cviků, jak je dnes již zcela běžné ve sportu. 
Zář 032021
 

Paní Míša přišla kvůli chůzi původně na individuální konzultaci. Chodí hodně a ráda, nějak se jí ale kupily zdravotní potíže. I když se podařilo zaléčit zánět Achillovy šlachy a ostruhu, s ramenem a vystřelováním bolesti do paže se nedařilo hnout už léta, ačkoli její lékař i fyzioterapeuti udělali, co mohli. Ani magnetická rezonance neukázala nic abnormálního.  
 
Měla při chůzi nápadně nehybné paže a zdravotní problémy na jedné polovině těla od ramene až po patu. Byla u ní také zvětšená bederní lordóza  – tedy více problémů, než je možné oslovit během hodinové konzultace, aby se zjistilo,  odkud se to u ní bere a jak to spolu souvisí. Proto jsem jí navrhla, aby přišla na workshop, kde na to bude více času. Nebyla proti. 
 
Odhadla jsem to dobře, protože na workshopu se ukázalo, že vůbec není schopna postavit se pevně na došlapnou končetinu. Když jsem ji po chvíli pochválila, že se jí docela hezky rozhýbaly při chůzi paže, zmínila, jak jí v dětství rodiče řekli, ať nemává tolik rukama. Poslechla, protože ve svých 10-i letech si byla vědoma, že se v tom liší od jiných dětí. 
 
Nejsem sice jasnovidec vidící i do minulosti, ale to, jak u ní vzdorovala prohnutá bedra mnohokrát vyzkoušeným a  praxí osvědčeným pokusům o nápravu, naznačilo, že vystrkováním bříška při chůzi si jako dítě nahradila nejspíše to, jak až dosud dopomáhaly paže slabým nohám k pohybu vpřed. Prohnutí v bedrech překlopilo horní část těla vzad – proto při workshopu, když se rozběhl kotníkový typ chůze, opravdu velké potíže s došlápnutím na dokročnou končetinu.  
 
Při cvičení na židli se jí nápadně zvedalo rameno. Neobvyklé bylo, že jen jedno, nikoli obě. To se však podařilo celkem rychle zkrotit, posléze i ta bedra a nakonec se zlepšilo i přenášení váhy a zprvu zcela nemožné pružení kolen. Zdálo se tedy, že workshop byl v jejím případě více než úspěšný. 
 
Na závěr jsem zařadila ještě cvik, jehož účelem bylo vykompenzovat ono usazení ramen na své místo dolů – prostý dotek hlavy oběma rukama najednou. Při tom jsem uviděla tu hrůzu – svaly na zadní straně těla ve výši ramen se stáhly, jako by chtěly rozdrtit krk. Na pravé straně se tomu návykem zvedat rameno zřejmě chránila, o to více to však odnášela celá levá strana těla. 
 
Když to shrnu – to dětské máchání pažemi pomáhalo nohám vpřed. Něco takového nedělá dítě z rozmaru.  Kompenzace v podobě vystrkování bříška byla k zajištění pohybu vpřed při chůzi málo. Jelikož bříšku nestačily k „odrazu“ slabé nohy, zapřelo se při každém vykročení vzadu – o horní část trupu. Svaly se zde musely extrémně zpevnit, aby nepředávala vzad. 
  
Tento výklad příběhu její chůze zpětně potvrzovalo to, že při cvičení ve stoji nebyla zpočátku s to zkoordinovat střídavě protisměrný pohyb horních a dolních končetin. Jen horní či jen dolní fungovaly dobře, dohromady to ale nešlo. To dávné jednorázové zastavení pohybu paží zvýraznilo oboustrannou aktivitu svalstva horní části zad do té míry, že úplně znemožnilo průchod rotačního pohybu páteří při chůzi z jedné strany těla na druhou. Tělo paní Míši bylo v pase jak rozříznuté napříč na dvě poloviny. Odkryl se tedy centrální blok, který byl důsledkem uposlechnutí nevinného pokynu rodičů – nemávej tak těma rukama. 
 
Kdybychom se na zdravotní potíže paní Míši nepodívaly skrze chůzi, nikdy by se nezjistilo, co je příčinou jejích zdravotních  problémů v levé části těla a nenašlo by se pro ně ani řešení – jako se to již léta nedařilo na neurologii. 

Zář 032021
 

Na jeden z workshopů pro správnou chůzi přišla 15-iletá slečna. Měla pro to pádný důvod: děti ve škole se jí totiž smály, jak chodí. Nebylo to sice k smíchu – dělala jen extrémně dlouhé kroky – to však dětem stačí na to, aby si všimly, že chodí nějak divně. A co je divné, je pro ně důvod k posměchu. Není snad třeba zdůrazňovat, že se to na workshopu srovnalo.

Zajímavé na jejím příběhu je to, jak úzce to souviselo s nervosvalovým napětím. Ta dívka měla totiž překvapivě ochablé držení těla. Páteř nebyla sice zhroucená do celkově vadného držení těla s prohloubenými křivkami hrudní a krční páteře jako při klasické hypotonii, horní část těla jakoby však sjížděla za pánví dolů. Něco takového jsem viděla poprvé.

Vysvětlilo se to, až když vyšlo najevo, že jako malá se věnovala krasobruslení, kvůli úrazu toho ale v 10-i letech nechala. Brusle nutí k tomu držet se na nich optimálně zpříma, svaly jsou ale současně uvolněné pro pohyb všemi končetinami. U dolních proto, že tělo pohánějí, u horních proto, že pomáhají udržovat rovnováhu. Při bruslení nepracuje naopak svalstvo chodidel – práci za něj odvedou zoubky bruslí při odrazu od ledu. Odrazovou končetinu vymrští vpřed svaly kyčelního kloubu.

Po úraze se malá krasobruslařka ocitla v situaci, kdy svaly chodidel neuměly pracovat při napětí, které pro držení těla optimálně nastavilo bruslení, nyní ale nižším, než na které byly z bruslení zvyklé ohýbače kyčle. Její mozek, připravený o tréninkové zatížení, na které byl zvyklý, si začal brát napětí z bruslařského stereotypu a s tím, jak jí šla dolů zdatnost, prodlužoval krok.

Vysoké činnostní napětí flexorů kyčle jí sice stačilo k zachování pocitu, že se drží zpříma, při kyčelní chůzi nedochází však k vyzvednutí těla celého těla po došlapu vzhůru. V okamžiku, kdy kyčelní svaly páčí celé tělo na patu (představte si skok o tyči), je tělo nakloněno vzad. To tedy byl důvod neobvyklého zapadnutí horní části trupu jakoby za pánev.

Nápravu mohl přinést a skutečně přinesl až přechod z extrémně kyčelního typu chůze na náležitou kotníkovou. Tento typ chůze dává prostor pro uplatnění svalstva chodidel při chůzi a současně vede k nastavení správné délky kroku. V jejím případě k takřka okamžitému výraznému zmenšení jeho délky. To bylo něco, co mozek nepřehlédne a s čím se musí vyrovnat. Nestalo se to hned a horní část těla dlouho vzdorovala mým snahám o nápravu, mozek si to ale podle všeho přemílal a v odpolední části workshopu byl najednou trup na svém místě nad pánví.

Myslím, že této dívce se už kvůli chůzi smát nikdo nebude. Je jen otázka, jestli si ti posměváčkové všimnou toho, jaká se s ní během víkendu udála změna.