Nedávno jsem napsala článek o tom, jak se stane, že člověk, který hledá pomoc, podlehne nějakému mýtu. K mýtu jsem se vyjádřila smířlivě jako o něčem dobře míněném, jen ne domyšleném do všech důsledků. Ono to ale není vždy pravda. Někdy je v tom i notná dávka arogance a fanatismu.
Samo označení mýtus je kulantní pojmenování toho, že něčí názor je podle názoru někoho jiného mylný, a pokud se týká lidského těla – správného držení těla a správného pohybu – může být i škodlivý. Proto také se na to ve veřejném prostoru upozorňuje a kulantně se mluví o mýtu místo toho, aby se řeklo, že dotyčný LŽE, PODVÁDÍ nebo MANIPULACÍ S JEJICH MYSLÍ UVÁDÍ VĚDOMĚ LIDI V OMYL – ať už v komerčním zájmu nebo v zájmu „vyšším“ – politickém.
K bontonu dnes patří též to, že i k pouhému názoru se požaduje uvést zdroj, o nějž se tento názor opírá. I zdroj však musí být správný. Jinak je v odborném kontextu označen jako nedůvěryhodný, aniž to brání z něj čerpat, avšak bez jeho uvedení, nebo dnes populárním slovem konspirace. Kde jsou ty časy, kdy byl názor, který nebyl podložen vědeckým výzkumem a ten nebyl publikován v prestižním mezinárodním odborném časopise, nazývám domněnkou – ve vědě kdysi právoplatnou, o určité argumenty se opírající hypotézou, již měl výzkum následně potvrdit nebo vyvrátit.
V případě mých článků počítejte tedy s tím, že jde jen o „domněnky“, byť se je snažím doložit výsledky na konkrétních lidech, a že jsem nedůvěryhodný zdroj a nebudu nikdy citována, i kdyby se našel někdo, kdo na jejich základě provede výzkum, který potvrdí oprávněnost mých názorů. Jako autor na těchto názorech založenou novou skutečností bude uznán až on. Co tomu předcházelo, se tedy ocitne v říši nikdy neexistujícího.
Jak se věda vyrovná s existencí těchto fotografií z nichž první zachycuje proměnu držení paní Vlaďky k lepšímu díky kotníkové chůzi, a s tím, že druhá geniálně zachycuje dva základní typy chůze – kotníkovou (první zleva) a kyčelní – (druhá a třetí zleva) – je mi srdečně jedno.
Poznámka: Ve vyšším věku nedošlapuje mimochodem přes patu už NIKDO. Na kyčelní – silový typ chůze – dojde totiž v určitém věku dech. Tento zadní typ chůze, kdy se tělo musí z paty vyhoupnout dopředu podobně jako skokan o tyči, se musí proto proměnit ve styl chůze, který dotyčný „udejchá“. Skokanovi o tyči pomáhá pružná tyč. Pata však zrovna pružná není. Pružnost – neboli uvolněnost těla ve vertikálním směru – podporuje jen pružný došlap, o nějž jde v chůzi kotníkové.
Nepíšu toto vše kvůli autorským právům, ale s ohledem na nezpochybnitelný (vědecky zatím nejspíše také ještě neprokázaný) fakt, že se vyskytují i jiné typy chůze, než dnes oficiálně uznaná, pro vědu jedině existující chůze, a to LVÍ, ale proto, že lidé mají s chůzí potíže, mají zájem si ji zlepšit a potřebují se dozvědět jak na to, aniž by si uškodili.
Jak má vypadat SPRÁVNÁ – (rozumí se že lví) – chůze
Na internetu jsem narazila na starší video, které propaguje lví chůzi. Jeho autorem je mladý muž, který předvádí na sobě, o čem se snaží přesvědčit jeho diváky. Příznačné je, že ho propaguje pod názvem Jak má vypadat SPRÁVNÁ chůze, nikoli s odvoláním na zdroj a u nás oficiální název LVÍ chůze. Pro toho, kdo ví, o co se jedná, je to sice jasné, ten, kdo o lví chůzi a jiných typech chůze nic neví a neudělá si o chůzi alespoň základní rešerši, platí po shlédnutí tohoto vide jen to SPRÁVNÁ CHŮZE. Z toho nutně vyvodí, že právě toto by se měl rozhodně naučit.
Když jsem se po zběžném shlédnutí tohoto – jistým způsobem velice přesvědčivého – videa, chtěla podívat na některé detaily, šla jsem do kolen. Ukázaly totiž to, co mi při pouštění videa uniklo – momentky z reakcí těla autora videa na podněty, jimž ho vystavoval při předvádění „svého“ know how.
Obrázky zleva znázorňují:
- došlap přes patu
- překlopení chodidla na jeho vnější stranu
- přiklopení palcem na vnitřní stranu chodidla
- čelný pohled na souběh pohybu obou chodidel před přenesením váhy na přední končetinu
- postavení „stojné“ končetiny při dokončení odrazu