fbpx
/* ]]> */
Dub 012022
 

Volný termín pro přidání workshopu byl v mém pracovně-osobním programu již jen 16. dubna – den, na který letos připadá  Bílá sobota. 

Bílá sobota se v křesťanské tradici odehrává ve znamení příprav na Boží hod velikonoční – uklízení, pečení, vaření, pletení pomlázek a barvení vajíček, aby bylo vše připraveno na Boží hod velikonoční. V naší moderní, z větší části ateistické společnosti, jsou velikonoční svátky vítány většinou už jen jako příležitostí k prodloužení víkendu nebo uznávány nejvýše v souladu s pohanskou tradicí jen jako svátky jara.  

I my si ve svém těle a mysli potřebujeme však tak trochu uklidit. Zbavit se všeho, co je v nás narušeno a někdy i poškozeno proto, že nám zatím neseplo, co pro člověka jako vzpřímenou bytost znamená držet se zpříma a chodit pouze po dvou, ačkoli pro naši mysl je gravitace od dob Isaaca Newtona něčím naprosto samozřejmým. 

V tělovýchově se tradičně bráníme gravitaci prostřednictvím péče o správné držení těla. Má to svoji logiku – rovnoměrné zatížení kloubů – ale také jeden velký háček.

Když vše podřídíme tomu, jak se máme držet v klidu, potlačíme to, jak jedině mohou svaly fungovat správně při pohybu. Chtě nechtě položíme totiž důraz na zpevnění páteře – dnes hlavně tzv. středu těla – to znamená symetrickou aktivitu svalstva – stejnou na pravé i levé straně páteře a celého těla. V klidovém postoji, který je zjištěn tzv. posturální funkcí OK.  Při pohybu se to však musí v centrálním nervovém systému přepnout z posturální funkce na funkci hybnou a napětí jednotlivých svalů se musí nastavit tak, jak odpovídá pohybu, který se právě chystáme udělat. A to je jiné nejen ve vztahu k intenzitě téhož pohybu – viz například rozdíly ve startovní poloze v atletice při běhu – ale i pohyb od pohybu.

Přílišným, přesněji řečeno chybně položeným důrazem na držení těla se tyto řídicí procesy naruší. Nemůžeme se pak divit, že se svaly podél páteře neuvolní k tomu, aby při chůzi jako pohybu velmi nízké intenzity mohly z nohou až po hlavu protékat rotační (fakticky torzní) impulzy, které ve všech kloubech v podélné ose těla nad sebou udržují  kloubní volnost potřebou k tomu, aby se při každém kroku mohla aktualizovat antigravitační komponenta složka správného držení těla, díky níž může tělo při pohybu pružit.  

Takže jsme zpět u správného držení. Podle mých zjištění -viz paní Vlaďka – jím je takové, které je v souladu s hybnou funkcí – neurologické hledisko – a s chůzí fyzicky a funkčně – kineziologické hledisko. 

Obrázky níže naznačují, že stále méně jasno je i v otázce držení těla.

Obr. č. 1 a 2                                Obr. č. 3                                    Obr. č. 4 a 5

       

 Na prvních dvou je znázorněna klasická, striktně vertikální představa správného držení podle biomechanické osy těla.

Na třetím obrázku můžete pozorovat nejnovější, současnou představu správného držení, u něhož je cvičením uměle zvýšen sklon pánve tak, aby hlava vytahovala vůči ní hlavu šikmo vzhůru vzad. Toto držení neutralizuje axiální tlak na páteř. Celkový postoj je však také vertikální.

Oba předchozí typy držení se zásadně liší od držení paní Vlaďky na fotografii v oranžovém tričku. Její držení těla z této doby bylo takto zformováno cvičením pro správnou chůzi. Můžeme ho navíc porovnat s tím, jak se u ní vyvíjelo v průběhu života a posoudit jeho korekční a zdravotní účinek.

Držení těla muže na posledním obrázku se stejně jako u paní Vlaďky liší od prvních dvou  typů držení postavením dolních končetin v náklonu vpřed – připravenost celého těla i nervového systému k pohybu, jímž je chůze vpřed jako základní pohyb lidsky vzpřímeného organismu. 

Zohlednění pohybové hlediska v držení těla vyvrací tak axiom  o tříbodové opoře nohy při „správném“  držení těla v klidovém postoji a rovnoměrném rozložení váhy na chodidlech. U vertikálního držení je tento axiom dodržen, platí však pouze pro něj.    

Při skutečně správném držení těla je váha na přední části chodidel a pata odlehčena. Stabilitu v tomto principiálně nerovnovážném postoji udržuje tah hlavy šikmo vzhůru vzad podobně jako u dívky v oranžovém bodýčku, avšak při sklonu pánve a hloubce bederní lordózy, které odpovídají striktně vertikálnímu postoji. 

 

 

 

 

       

 

 

  

 

 

 

Dub 012022
 
Odhalit tajemství lidského genu je jistě senzační zpráva. Není to však totéž jako odhalit tajemství života. Ani skenováním genomu nedokáže totiž věda předjímat to, jak se lidský genom promění tím, když se organismu konkrétního člověka dostane evolučně směrodatného podnětu. To jest takového, jímž je v takovém okamžiku odstartován vývoj tohoto jedince, jeho potomků a všech, jimž se dostalo stejného podnětu, na vyšší stupeň evolučního žebříčku. Že takovým podnětem je přechod z kyčelní chůze na kotníkovou, vysvětluje antigravitační povaha tohoto lidsky náležitého typu chůze.
Bře 212022
 

Paní Vlaďka je živým důkazem toho, že správné držení je takové, které je dokonale přizpůsobeno chůzi. Není jím tedy to, které si „naštelujeme“ v klidovém postoji a upevníme posilováním. Utváří se správně provedeným pohybem. Chůze je z nich ten nejdůležitější. Sesadí totiž dohromady to, co na svém pohybu zlepšíme cvičením v  každé tzv. problémové části těla. Pomůže tomu, abyste se pohybovali uvolněně, mohla se znovu protáčet páteř, uvolnila se ztuhlá ramena a kyčle. Zlepšení práce svalů plosek nohou odlehčí chodidlům od váhy celého těla a vrátí mu ztracenou pružnost.               

Proč paní Vlaďce nepomohlo to, že celý život cvičila, ale až cvičení O-A metodou®?

Důvody jsou tři:

  1. Je to zatím jediné cvičení, které bere v úvahu destruktivní vliv gravitace na vzpřímený organismus.
  2. Oscilace uvolňují velké svaly a antigravitačními  impulzy při nich posilují současně ty svaly, které nás drží zpříma. 
  3. Vše v něm je vztaženo k chůzi (nikoli například ke  středu těla, stažení ramen či lopatek apod.; to jsou jen dílčí aspekty celkového držení těla a i ty ovlivníme nejlépe vhodně voleným pohybem). 

Proto o cvičení O-A metodou® můžeme s klidným svědomím říci, že JE cvičením pro správnou chůzi. 

Kvě 182021
 

Chůze je dnes ve velké módě. Stejně jako před časem běhu se ji dělá obrovská propagace. Zdůrazňuje se její přínos pro rozvoj kondice a kardiovaskulární zdatnosti. Je to samozřejmě dobře, protože mnoho lidí má nadváhu a pohyb je nejlepší způsob jak zlepšit svůj životní styl, shodit díky němu nějaké to kilo navíc a rozpumpovat si srdce i plíce. Má to však jeden háček. Stranou pozornosti v kampani 10.000 kroků/den zůstává technika chůze. Tedy to, jestli vůbec chodíme správně a jestli si nesprávnou chůzí ve vyšších dávkách nebudeme odrovnávat klouby stejně, jako když jsme se vrhali bezhlavě do joggingu a dnes dálkových běhů bez toho, abychom si o správné technice běhu něco zjistili a na to zvýšené zatížení se trochu připravili.

Tímto článkem bych chtěla přispět k tomu, abyste jednak věnovali zavčasu pozornost technice chůze a současně se lépe zorientovali mezi dosti rozdílnými návody jak si chůzi zlepšit. Správné může totiž být vždy jen jedno. A platí to i pro chůzi.

Kyčelní chůze

Většina populace používá kyčelní chůzi a tento typ chůze se považuje rovněž za normální. Kyčelní chůze se pozná podle toho, že se při ní došlapuje přes patu. Špička nohy se při dokroku přitáhne k holeni, výkročná končetina směřuje vpřed natažená a v okamžiku došlapu se nachází před tělem. Vysoký výskyt zdravotních potíží s pohybovým systém je spojen právě s tímto typem chůze, a je proto otázka, zda navzdory svému rozšíření je správnou chůzí právě tento typ chůze. To vykopávání nohy vpřed je totiž energeticky poměrně náročné a koliduje s tím, že chůze je – nebo by alespoň měla být – energeticky mimořádně úsporným pohybem. Starší lidé už takto chodit neuvidíte. Jednak proto, že došlap přes patu pohyb celého těla vlastně zbrzdí, takže se jim nedostává dechu, a jednak proto, že na patě nejde dost dobře udržovat rovnováhu. S tím, jak ubývá sil, si proto začnou vypomáhat tím, že vykloní tělo vpřed a chodí s pozadím vystrčeným vzad. Odtud vede již přímá cesta ke shrbené šouravé chůzi stařecké a potížím s rovnováhou.

Kyčelní typ chůze, který vidíte na obrázku při běžné chůzi, akcentuje při technicky správném provedení chůze s hůlkami – nordic walking. Hnací silou jsou při něm paže, které nesou rovněž váhu celého těla, a jimi udanou dopřednou rychlost dohánějí nohy prodloužením délky kroku. Elektromyografické výzkumy potvrdily, že se tak děje na úkor síly abduktorů kyčle – svalů, které v jednooporové fázi chůze stabilizují postavení pánve. Nordic walking změní stereotyp chůze natolik, že některým z vyznavačů této sportovní aktivity se už bez hůlek nechodí dobře a bez hůlek nevyjdou z domu. Vliv této sportovní aktivity na tělesnou zdatnost je nesporný, měli bychom si dát však pozor, aby nám nordic-walkingový stereotyp „nepřepsal“ stereotyp normální chůze.

Lví chůze

Jelikož Lví chůze, jejíž nácvik vidíte na videu níže, vychází rovněž z došlapu přes patu, budeme ji považovat za variantu kyčelní chůze. To ostatně koresponduje s obecně uznávaným názorem, že chůze začíná vykopnutím nohy vpřed a že se „má“ došlapovat přes patu Svým původem je lví chůze fyzioterapeutický koncept chůze. Jeho účelem je zmírnit tvrdost došlapu přes patu. Nácvik lví chůze spočívá v přiklopení chodidla k podložce zprvu jeho pevným vnějším okrajem a teprve v další fázi v přitisknutí i vnitřní palcovou stranou. Tato poslední fáze působí příznivě na příčnou klenbu v přední části chodidla. Je však otázkou, zda důraz na přimknutí na vnější stranu chodidla nemůže v nečekaných situacích zvýšit tendenci k vymknutí kotníku.

https://www.youtube.com/watch?v=_qyxuhfBLmI

 

Kotníková chůze

Kotníková chůze se od obou předchozích značně liší. Vyústil v ní vývoj cvičení O-A metodou®, které upozornilo na četné nedostatky při přenášení váhy. Jejich odstraňování vedlo postupně k identifikace kotníkové chůze jako zcela samostatného typu chůze a vypracování metodiky jejího nácviku.

Své odůvodnění má mimo jiné v tezi, že kineziologicky správné a energeticky efektivní provedení pohybu v tzv. otevřeném pohybovém řetězci musí vycházet z koncové části těla. Již z názvu kyčelní a kotníková je zřejmé, svaly kterého kloubu v kterém z uvedených typů chůze hrají prim.

Důsledná aplikace principu zahajování pohybu koncovou částí těla vede k uplatnění trojflexe – z předchozí fáze fylogeneze zděděného lokomočního mechanismu. Bez něho bychom se po narození nenaučili zřejmě vůbec samostatně pohybovat. Připomínka trojflexe (obr. níže uprostřed) naznačuje, že hlavní pozornost při kotníkové chůzi se nevěnuje došlapu, ale tomu, jak se stojná končetina mění ve výkročnou (švihovou). Tento okamžik je totiž spojen s odrazem (obr. vlevo), neboli postavením původně stojné končetiny za tělem při otevřeném kyčelním kloubu. Způsob provedení odrazu a jeho intenzita rozhoduje o tom, jak se došlápne. A to se liší podle rychlosti chůze, terénu, obuvi atp., proto k došlapu neuvádíme nic jiného, než že při plném zatížení chodidla má být tělo již nad stojnou končetinou. Tomu napomáhá dynamika chůzového pohybu a setrvačnost, již dodá chůzi správně provedený odraz. Je nemyslitelné, abychom se při běžné chůzi pokoušeli při došlapu o to, co se učí při lví chůzi – vyklonění chodidla na vnější stranu chodidla. Došlap při chůzi musí být bezpečný a jistý.

Hlavní rozdíl kotníkové chůze oproti oběma předchozím je však v tom, že se ní vybaví tzv. reakce opory, při níž jedině dojde k odlehčení všech kloubů v podélné ose těla nad sebou od váhy vlastního těla, a tudíž jejímu prodloužení oproti výšce těla v klidovém postoji. V tom je také skryt zdravotní efekt chůze – udržuje a rozvíjí pružnost těla ve vertikálním směru a udržuje a srovnává držení těla, pokud není optimální. V tomto pojetí je chůze nejlepším cvičením, jaké si lze představit, kterého máme po celý život od rána do večera víc než dost.

Pro náležitost kotníkové chůze hovoří i to, že z ní můžeme přejít kdykoli k běhu a zase zpátky, aniž se při tom musí struktura chůzového pohybu měnit jinak než přizpůsobením požadované intenzitě lokomočního pohybu. Běhat kyčelně – předkopáváním – bychom dlouho nevydrželi a závody v běhu vyhráli jen těžko.

Pro úplnost je třeba zmínit, že při běhu k prodloužení délky podélné osy těla nedochází. To je možné pouze při chůzi, kdy stojná končetina zůstává v průběhu reakce opory na podložce a s horní, vzhůru vytlačenou částí těla, se dostane do protitahu. Chůze je tedy základ a běh kondiční variantou chůze, jejíž význam při technicky správném provedení spočívá ve zvýšení zdatnosti chůzově – tedy odrazově – směrodatného svalstva.

Pro zajímavost ještě obrázek dvou sportovních aktivit, které obě rozvíjejí zdatnost a podporují rotační pohyb páteře, pouze jedna však způsobem, který je v souladu s antigravitačním charakterem chůze. K tomuto efektu dochází pouze v případě, že za udržení rovnováhy plně odpovídá stojná končetina.

 

Lis 022020
 

Prvního listopadu byla v rezervačním systému zpřístupněna Videoknihovna s desítkami cvičebních bloků cvičení O-A metodou® (69) k jednotlivým problémovým oblastem pro začátečníky a lidi s vážnějšími zdravotními potížemi (Bolesti zad), lidi bez vážnějších potíží (Fit senioři) a po pokročilé, kteří jsou seznámeni s principy cvičení metodou® a zajímají se o jeho využití pro rozvoj kondice (Posturální trénink)

Představu o obsahu Video knihovny získáte v neplaceném sektoru Instruktážní videa (Videa – O-A metoda®, Kocouří cviky (chytra-rezervace.cz)

Neomezený přístup k placenému sektoru Video knihovna , do níž ě je z odkazu uvedeného výše možné nahlédnout rovněž, Vám bude zpřístupněn po objednání níže a registraci do našeho Rezervačního systému.

Cena přístupu 100 – 300 Kč(měsíc se odvíjí od délky zvoleného období 24 – 1 měsíc).

Zde si můžete prohlédnout ukázky z lekcí ve Video knihovně a rovnou si s námi samozřejmě i zacvičit. Ukázky cvičení O-A metodou® – Kocouří cviky (kocouricviky.cz)

Zář 152019
 

Chůze není základní pohyb  lidsky vzpřímeného těla jen proto, že jedině nohy nás mohou donést, kam chceme. Při chůzi -pokud však chodíme správně, a to se o většině lidí rozhodně říci nedá – pracuje svalstvo celého těla právě tak, jak potřebuje páteř.  Kdo trpí potížemi od páteře, proto neprohloupí, když to vezme z gruntu právě od chůze.  To je tedy ta zdravotní stránka věci.

Je tu ale ještě i další důvod proč vzít chůzi vážně. V lidském mozku není zatím zabudován obranný mechanismus proti destruktivnímu vlivu gravitace. Člověku s veškerým jeho rozumem trvalo tisíce let, než si uvědomil, že něco jako gravitace vůbec existuje. Teď už jde tedy jen o to, jak tuto biologicky významnou informaci vpravit do mozku. A to už bychom nedělali jen kvůli sobě, ale i budoucím svého rodu.

Pokračovat ve čtení »

Pro 142018
 

Další perspektiva člověka jako specifického druhu živého organismus je v tomto příspěvku zasazena do širšího společenského textu.  Na lidskou evoluci se v něm pohlíží jako na nedílnou součást lidské historie.  Nejdůležitější roli od počátku lidské evoluce až do dnešních dnů v ní totiž hraje vztah mezi tzv. zakladatelskou a napodobitelskou větví lidského rodu. Nejde přitom jen o otázku dnes již nezajímavého prvenství, ale naprosto zásadní problém politické povahy. Dalšího vývoje je totiž z biologického hlediska schopna jen větev zakladatelská, zatímco větev napodobitelská, pokud nepřistoupí k nějaké evolučně směrodatné změně, je odsouzena k ustrnutí.

Napětí mezi těmito dvěma větvemi lidského rodu se promítá do dvojího pojetí lidské evoluční perspektivy:  člověka jako technologického artefaktu na straně jedné a posunu člověka jako živého organismu na evolučně vyšší vývojový stupeń na straně druhé.  Toto dilema lze vyjádřit i jinak: měl by se člověk spokojit se svým rozvojem jen prostřednictvím vzdělání a moderních technologí a uvolit se tím dobrovolně ke své genetické smrti, nebo by měl nastoupit cestu nové restrukturalizace mozku a hluboké přeměny  svého organismu?

Pro ty, kdo se věnují cvičení oscilačně-antigravitační metodou bude tato otázka o to zajímavější,  že převáděním  fylogeneticky starého kyčelního typu chůze na evolučně nosnou chůzi kotníkovou je v tom  vlastně již  vykročením novým směrem.

Každý člověk je tak postaven před dilema, ke které z těchto možností se má přiklonit. Jedna i druhá je přitom spojena s jí odpovídajícím způsobem života.  Procesy, jejichž  svědky jsme v moderní společnosti, směřují neuvěřitelným tempem k  završení  technologizace  člověka, a žádnou změnu způsobu života oproti současnému vlastně nevyžadují.  Společenský vývoj je tímto směrem unáší samovolně. Velké společenské změny by si však vyžádala možnost druhá, neboť by bylo nutné uvést způsob života současných lidí do souladu se všemi složkami fylogeneticky vzniklé lidské podstaty, jak se vyvinuly z prvotního lidského sebeurčení.  Člověka jím byl ustaven jako druh, který se nikam bezhlavě nežene a využívá smysluplně své vzácné životní energie. Díky tomu se člověk vyvíjel jako bytost, v níž proměňující se fyzická a nově se rozvíjející morální, racionální,  citová a společenská stránka tvořila v každém okamžiku evoluce vnitřně provázaný celek, který vyústil v lidskou individualitu na straně jedné a tvořivost na straně druhé.

A pak že nežijeme v době zajímavé i jinak než jen nespočetnými příležitostmi k zábavě a rozptýlení.

Konec lidské evoluce nebo nový počátek  

Pokračovat ve čtení »

Pro 122018
 

Tento příspěvek byl přednesen v červnu 2013 na konferenci FTVS UK k 60. výročí jejího založení a je publikován ve sborníku z této konference. Vychází z teorie krátké cesty lidské evoluce zasazující vznik lidského druhu do souvislosti s odchodem fylogenetického předchůdce člověka z tropického pralesa před 6-7 milióny lety. Text se opírá o předpoklad, že ke vzpřímení člověka došlo již  vědomě a že probíhalo podle extenčního plánu vzpřímenosti vzniklého na úrovni jeho fylogenetického předchůdcde. Vysvětluje, proč tento proces neproběhl ve své úplnosti a že člověk jako druh ve svém vývoji ustrnul na úrovni gravitační motoriky. Svědčí o tom nejen vysoký výskyt funkčních poruch pohybového systému v lidské populaci, ale především dvojesovitý průběh páteře jako evoluční výsledek, který se liší od vývojového plánu.  Upozorňuje dále na to, že stimulací antigravitační funkce, jak k tomu dochází při cvičení oscilačně-antigravitační metodou,  může být tento proces restartován, uveden s tímto vývojovým plánem do souladu a lidskou druhou přeměnu tak vlastně završit.

Příspěvek Fenomén vzpřímenosti v evoluční perspektivě byl doplněn dalšími dvěma. První z nich – Gravitační a antigravitační motorika – ilustruje problematiku fylogeneticky staré gravitační motoriky a evolučně perspektivní antigravitační motoriky na kritických momentech vzpřímování v průběhu lidské ontogeneze.  Druhý – Didaktické aspekty cvičení oscilačně-antigravitační metodou – srovnává pak tradiční tělovýchovné přístupy k nápravě držení těla s přístupem, který se používá při cvičení oscilačně antigravitační metodou, která již podle názvu bere gravitaci v úvahu a rozvíjí v organismu obranný mechanismus proti jejímu destruktivnímu vlivu.

 Pokud vysvětlit sedavost – typickou vlastnost společnou takřka všem druhům primátů – vedla později k upřesnění a doplnění hypotéz formulovaných v těchti třech článcích k odmítnutí krátké teorie lidské evoluce a jejímu nahrazení teorií dlouhé cesty, která teprve vysvětluje plně vznik člověka jako druhu a umožńuje člověku pochopit, kým jako druh živého organismu vlastně je. A to včetně toho, jak se člověk mohl svými rozumovými schopnostmi odlišit tak výrazně od ostatních živočichů a fakticky vyčlenit z živočišné říše.  Právě to je obsahem dalšího článku – Konec lidké evoluce nebo nový počátek?

Fenomén vzpřímenosti – kDEF_FIN_25.4.krátká_REV

Gravitační a antigravitační motorikaNOVÉkrátkáDEF_REV

Didaktické aspekty_DEFDEF

Pokračovat ve čtení »

Lis 012017
 

V 63. čísle e-časopisu Stobu najdete můj poslední článek o chůzi. Představí Vám chůzi v její složitosti, s níž si ale s jeho pomocí jistě poradíte.

PSSS_58_Chuze_jako_z_partesuDen zdraví-16.pdf