fbpx
/* ]]> */
Zář 152023
 

Nedávno jsem napsala článek o tom, jak se stane, že člověk, který hledá pomoc, podlehne nějakému mýtu. K  mýtu jsem se vyjádřila smířlivě jako o něčem dobře míněném, jen ne domyšleném do všech důsledků. Ono to ale není vždy pravda. Někdy je v tom i notná dávka arogance a fanatismu.

Samo označení  mýtus je kulantní pojmenování toho, že něčí názor je podle názoru někoho jiného mylný, a pokud se týká lidského těla – správného držení těla a správného pohybu  – může být i škodlivý. Proto také se na to ve veřejném prostoru upozorňuje a kulantně se mluví o mýtu  místo toho, aby se řeklo, že dotyčný LŽE, PODVÁDÍ nebo MANIPULACÍ S JEJICH MYSLÍ UVÁDÍ VĚDOMĚ LIDI V OMYL – ať už v komerčním zájmu nebo v zájmu „vyšším“ – politickém.   

K bontonu dnes patří též to, že i k pouhému názoru se požaduje uvést zdroj, o nějž se tento názor opírá. I zdroj však musí být správný. Jinak je v odborném kontextu označen jako nedůvěryhodný, aniž to brání z něj čerpat, avšak bez jeho uvedení, nebo dnes populárním slovem konspirace. Kde jsou ty časy, kdy byl názor, který nebyl podložen vědeckým výzkumem a ten nebyl publikován v prestižním mezinárodním odborném časopise, nazývám domněnkou  – ve vědě kdysi právoplatnou, o určité argumenty se opírající  hypotézou, již měl výzkum následně potvrdit nebo vyvrátit. 

V případě mých článků počítejte tedy s tím, že jde jen o „domněnky“, byť  se je snažím doložit výsledky na konkrétních lidech, a že jsem nedůvěryhodný zdroj a nebudu nikdy citována, i kdyby se našel někdo, kdo na jejich základě provede výzkum, který potvrdí oprávněnost mých názorů. Jako autor  na těchto názorech založenou novou skutečností bude uznán až on. Co tomu předcházelo, se tedy ocitne v říši nikdy neexistujícího.

 

Jak se věda vyrovná s existencí těchto fotografií z nichž první zachycuje proměnu držení paní Vlaďky k lepšímu díky kotníkové chůzi, a s tím, že druhá geniálně zachycuje dva základní typy chůze – kotníkovou (první zleva) a kyčelní – (druhá a třetí zleva) – je mi srdečně jedno.  

Poznámka: Ve vyšším věku nedošlapuje mimochodem přes patu už  NIKDO. Na kyčelní – silový typ chůze – dojde totiž v určitém věku dech. Tento zadní typ chůze, kdy se tělo musí z paty vyhoupnout dopředu podobně jako skokan o tyči, se musí proto proměnit ve styl chůze, který dotyčný „udejchá“. Skokanovi o tyči pomáhá pružná tyč. Pata však zrovna pružná není. Pružnost – neboli uvolněnost těla ve vertikálním směru – podporuje jen pružný došlap, o nějž jde v chůzi kotníkové.

Nepíšu toto vše kvůli autorským právům, ale s ohledem na nezpochybnitelný (vědecky zatím nejspíše také ještě neprokázaný) fakt, že se vyskytují i jiné typy chůze, než dnes oficiálně uznaná, pro vědu jedině existující chůze, a to LVÍ, ale proto, že lidé mají s chůzí potíže, mají zájem si ji zlepšit a potřebují se dozvědět jak na to, aniž by si uškodili.  

Jak má vypadat SPRÁVNÁ – (rozumí se že lví) – chůze

Na internetu jsem narazila na starší video, které propaguje lví chůzi. Jeho autorem je mladý muž, který předvádí na sobě, o čem se snaží přesvědčit jeho diváky.  Příznačné je, že ho  propaguje pod názvem Jak má vypadat SPRÁVNÁ chůze, nikoli s odvoláním na zdroj a u nás oficiální název LVÍ chůze. Pro toho, kdo ví, o co se jedná, je to sice jasné, ten, kdo o lví chůzi a jiných typech chůze nic neví a neudělá si o chůzi alespoň základní rešerši, platí po shlédnutí tohoto vide jen to SPRÁVNÁ CHŮZE. Z  toho  nutně vyvodí, že právě toto by se měl rozhodně naučit. 

Když jsem se po zběžném shlédnutí tohoto – jistým způsobem velice přesvědčivého – videa, chtěla podívat na některé detaily, šla jsem do kolen. Ukázaly totiž to, co mi při pouštění videa uniklo – momentky z reakcí těla autora videa na podněty, jimž ho vystavoval při předvádění „svého“ know how.  

Obrázky zleva znázorňují:

  • došlap přes patu
  • překlopení chodidla na jeho vnější stranu
  • přiklopení palcem na vnitřní stranu chodidla
  • čelný pohled na souběh pohybu obou chodidel před přenesením váhy na přední končetinu
  • postavení „stojné“ končetiny při dokončení odrazu   
Odkud se vzala „lví chůze“ 
Lví chůze byla uměle vykonstruovaná na základě objevu spirální dynamiky  švýcarským rehabilitačním, u nás hojně publikovaným lékařem Chrisem Larsenem. Tento princip, podle nějž se v průběhu lidské fylogeneze utvářela stavba lidského těla, se odráží nejen v pevném sešroubování nožní klenby – ale též v diagonální komponentě veškerého svalstva trupu. Díky tomu může páteř reagovat při chůzi na výtlačné impulzy vycházející ze svalstva plosek nohou. Spirálně uspořádaná nožní klenba přenáší jejich prostřednictvím na páteř rotační impulzy. Výtlačně-rotační impulzy chrání páteř před sesedáním a formují během chůze nebo při cvičení ve stoji (terminus technicus) držení těla.
Potlačení rotačních impulzů lví chůzí
Problém lví chůze – když pominu rozvolnění vazů zevního kotníku ve fázi, kdy je tělo aktivně překlápěno z paty na vnější stranu chodidla – je v tom, že vykloněním chodidla nejprve ven a potom dovnitř jsou zcela eliminovány rotační impulzy. Tělu je dodává stojná končetina při odrazu, když se „přišroubovaná“ k zemi nachází ještě za tělem a prostřednictvím spirality nožní klenby ho páčí třemi směry současně – vzhůru, vpřed a do rotace (z hlediska sloupce podélné osy těla do torze – protáčení mechanismem  obratel po obratli). Vnitřek těla je tím založen jako trojrozměrný prostor. V okamžiku odrazu musí být proto tělo vykloněno mírně vpřed, nikoli vzad jako při kyčelní chůzi.
 
Rotační impulzy jsou výtlačně-torzní povahy
Rotační impulz předchází při chůzi zpevnění celého těla díky aktivaci rovnovážné funkce v letové fázi, kdy je tělo podepřené jen jednou nohou. Výtlačně-torzní impulz, který tělu odlehčí od vlastní váhy, stačil však mezi tím proniknout až do páteře. Silové momenty ze všech tří směrů pohybu vzhůru, vpřed a do rotace – jsou tedy v rovnováze.
 
Výtlačně-torzní impulzy nahrazuje při lví chůzi VYPÁČENÍ celého těla z palce došlapné končetiny
 
Vzhledem k potlačení výtlačně-torzních impulzů není tělo při lví chůzi ani protočeno ani odlehčeno. Nezbývá než ho o krok vpřed vypáčit z palec došlapné končetiny za situace, kdy nese váhu celého těla. Proto na obrázku nevíce vpravo ten zvláštní postoj  připomínající spíše postavení těla při běhu než při chůzi.
Adaptace na lví chůzi 
Na konkrétní způsob zatížení – tedy i změny zatížení chodidla při lví chůzi – reaguje mozek bezprostředně prostřednictvím své adaptační funkce, a to na úrovni tělesné stavby.  U mladíka, jehož fotografie jste viděli, jsou adaptace naznačeny takto:
 
1. Tendence k vvbočení bércových kostí od vnějšího kotníku směrem vzhůru. Na pořad dne by v tom případě přišla jejich lámavost v směrem ven.
2. Vybočení palce dovnitř jako kompenzace vyklonění chodidla na vnější stranu – neboli návrat k opičímu chápavému palci, byť v lidské podobě.  
3. Ztluštění kostry extrémně zatížených palců nohou. Buňky na takovouto přestavbu se berou vždy z částí těla, které se stávají nepotřebné – v tomto případě by to byly ostatní prsty.
4. Oploštění nožní klenby, zánik jejího spirálního sešroubování a tzv. tříbodové opory  na chodidle v klidovém stoji. Kostra chodilda by byla tak rozvolněná, že by kdykoli umožnila sevřít oněmi dvěma samostatnými, po sobě jdoucími  pohybu postupně do tvaru původní nožní klenby podobně jako ruku do špetky, bylo by to však možné jen při extrémním zatížení, které palec vynakládá na vypáčení těla vzhůru a vpřed nyní, když je nožní klenba ještě sešroubovaná.
 
Toto poslední (bod 4) není jen moje domněnka, opírající se o pohled na chodidlo  končetiny vzadu na druhé mladíkově fotografii zleva, ale zjištění samotného Dr. Larsena.  V odborných kruzích vystoupil totiž už před několika lety s tezí, že koncept tříbodobé opory je chybný a chodidlo má být v klidovém postoji na zemi  celou plochou. Jakkoli tuto tezi v odborné diskusi tehdy neobhájil (o lví chůzi tehdy ani zmínka), toto jeho dítě žije dál (nezmiňuje naopak oploštění nožní klenby)  ovládlo lékařskou praxi i u nás. 
Jak bude vypadat noha člověka chodícího jako lev? 
To dnes nikdo neví. Do jaké podoby u konkrétních lidí  by vyústila přestavba  chodidla podnícená lví chůzí, bude záviset na intenzitě zatížení v tom kterém směru při nácviku lví chůze a stavu chodidel člověka, když  s tím začíná. Projevilo by se to každopádně až po letech a rovněž u potomků lidí, kteří s tím začnou v mládí, zvláště když do toho jdou s takovou vervou a takovým přesvědčením jako mladík na fotkách. V obou případech by to bylo již nevratné.
 
I kdyby přestavba chodidla proběhla ideálně – a to jsem viděla u jedné mladé dívky – tělo každopádně ztratí vertikální pružnost a možnost ji znova rozvinout – přestavěné chodidlo už nedovolí torzi podélné osy těla a její odlehčení výtlačně-torzními impulzy. Lze proto očekávat, že se tím naruší buněčná výživa, fungující díky pružnosti těla ve vertikálním směru na principu mechanické pumpy (vytlačíš-nasaješ). Snaha nahradit je prostými rotacemi by podobně jako u nožní klenby rozvolnila i páteř. 
 
Co říci na závěr?
 
Lví chůze je experiment lidských konstruktérů a projev jejich celkem veřejně hlásané ambice „stvořit pomocí rozumu“ člověka rovnou dokonale – tj. lépe než příroda. Jimi v odborné literatuře užívaný výraz „konstruktér“ velice trefně vystihuje výsledek, kterého by dosáhli. Než by se jejich dílo opotřebovalo, může fungovat podle jejich představ, není to ale k životu. René Descartes neměl tedy tak docela pravdu v tom, že tělo je jako stroj.
Zář 012023
 
Z podzimního newslettru vyjímám to aktuální:
  1. Zahájení běžného provozu: 19.9.23
  2. Posun zahájení lekce pro seniory ve čtvrtek z 8:15 na 8.45 
  3. Podzimní víkendové soustředění: Nové Město nad Metují 13. – 15. října
  4. Přesun kurzu správné chůze z úterý od 18 hodin na čtvrtek od 18 hodin
  5. Konzultační seminář v Praze: 18.11. 9-12  h. a 14-17 h.
  6. Cvičení o Vánocích: 28.12.
  7. Semináře pro rodiče k vadnému držení těla dětí: Třeboň 17.9., Praha 24.9, a 3.12., Ústí n/L. 8.10., Hradec Králové 29.2., Brno 5.11., Ostrava 26.11.   
  8. Workshop Finta na správnou chůzi o den dříve tamtéž
Dub 012022
 

Volný termín pro přidání workshopu byl v mém pracovně-osobním programu již jen 16. dubna – den, na který letos připadá  Bílá sobota. 

Bílá sobota se v křesťanské tradici odehrává ve znamení příprav na Boží hod velikonoční – uklízení, pečení, vaření, pletení pomlázek a barvení vajíček, aby bylo vše připraveno na Boží hod velikonoční. V naší moderní, z větší části ateistické společnosti, jsou velikonoční svátky vítány většinou už jen jako příležitostí k prodloužení víkendu nebo uznávány nejvýše v souladu s pohanskou tradicí jen jako svátky jara.  

I my si ve svém těle a mysli potřebujeme však tak trochu uklidit. Zbavit se všeho, co je v nás narušeno a někdy i poškozeno proto, že nám zatím neseplo, co pro člověka jako vzpřímenou bytost znamená držet se zpříma a chodit pouze po dvou, ačkoli pro naši mysl je gravitace od dob Isaaca Newtona něčím naprosto samozřejmým. 

V tělovýchově se tradičně bráníme gravitaci prostřednictvím péče o správné držení těla. Má to svoji logiku – rovnoměrné zatížení kloubů – ale také jeden velký háček.

Když vše podřídíme tomu, jak se máme držet v klidu, potlačíme to, jak jedině mohou svaly fungovat správně při pohybu. Chtě nechtě položíme totiž důraz na zpevnění páteře – dnes hlavně tzv. středu těla – to znamená symetrickou aktivitu svalstva – stejnou na pravé i levé straně páteře a celého těla. V klidovém postoji, který je zjištěn tzv. posturální funkcí OK.  Při pohybu se to však musí v centrálním nervovém systému přepnout z posturální funkce na funkci hybnou a napětí jednotlivých svalů se musí nastavit tak, jak odpovídá pohybu, který se právě chystáme udělat. A to je jiné nejen ve vztahu k intenzitě téhož pohybu – viz například rozdíly ve startovní poloze v atletice při běhu – ale i pohyb od pohybu.

Přílišným, přesněji řečeno chybně položeným důrazem na držení těla se tyto řídicí procesy naruší. Nemůžeme se pak divit, že se svaly podél páteře neuvolní k tomu, aby při chůzi jako pohybu velmi nízké intenzity mohly z nohou až po hlavu protékat rotační (fakticky torzní) impulzy, které ve všech kloubech v podélné ose těla nad sebou udržují  kloubní volnost potřebou k tomu, aby se při každém kroku mohla aktualizovat antigravitační komponenta složka správného držení těla, díky níž může tělo při pohybu pružit.  

Takže jsme zpět u správného držení. Podle mých zjištění -viz paní Vlaďka – jím je takové, které je v souladu s hybnou funkcí – neurologické hledisko – a s chůzí fyzicky a funkčně – kineziologické hledisko. 

Obrázky níže naznačují, že stále méně jasno je i v otázce držení těla.

Obr. č. 1 a 2                                Obr. č. 3                                    Obr. č. 4 a 5

       

 Na prvních dvou je znázorněna klasická, striktně vertikální představa správného držení podle biomechanické osy těla.

Na třetím obrázku můžete pozorovat nejnovější, současnou představu správného držení, u něhož je cvičením uměle zvýšen sklon pánve tak, aby hlava vytahovala vůči ní hlavu šikmo vzhůru vzad. Toto držení neutralizuje axiální tlak na páteř. Celkový postoj je však také vertikální.

Oba předchozí typy držení se zásadně liší od držení paní Vlaďky na fotografii v oranžovém tričku. Její držení těla z této doby bylo takto zformováno cvičením pro správnou chůzi. Můžeme ho navíc porovnat s tím, jak se u ní vyvíjelo v průběhu života a posoudit jeho korekční a zdravotní účinek.

Držení těla muže na posledním obrázku se stejně jako u paní Vlaďky liší od prvních dvou  typů držení postavením dolních končetin v náklonu vpřed – připravenost celého těla i nervového systému k pohybu, jímž je chůze vpřed jako základní pohyb lidsky vzpřímeného organismu. 

Zohlednění pohybové hlediska v držení těla vyvrací tak axiom  o tříbodové opoře nohy při „správném“  držení těla v klidovém postoji a rovnoměrném rozložení váhy na chodidlech. U vertikálního držení je tento axiom dodržen, platí však pouze pro něj.    

Při skutečně správném držení těla je váha na přední části chodidel a pata odlehčena. Stabilitu v tomto principiálně nerovnovážném postoji udržuje tah hlavy šikmo vzhůru vzad podobně jako u dívky v oranžovém bodýčku, avšak při sklonu pánve a hloubce bederní lordózy, které odpovídají striktně vertikálnímu postoji. 

 

 

 

 

       

 

 

  

 

 

 

Dub 012022
 
Odhalit tajemství lidského genu je jistě senzační zpráva. Není to však totéž jako odhalit tajemství života. Ani skenováním genomu nedokáže totiž věda předjímat to, jak se lidský genom promění tím, když se organismu konkrétního člověka dostane evolučně směrodatného podnětu. To jest takového, jímž je v takovém okamžiku odstartován vývoj tohoto jedince, jeho potomků a všech, jimž se dostalo stejného podnětu, na vyšší stupeň evolučního žebříčku. Že takovým podnětem je přechod z kyčelní chůze na kotníkovou, vysvětluje antigravitační povaha tohoto lidsky náležitého typu chůze.
Lis 112021
 

S rostoucím zájme o chůzi se názory na to, co je správná chůze, a návody na to, jak svoji chůzi zlepšit, množí jako houby po dešti.  

Správné jako vždy může být jen jedno, i když cest do Říma – pomyslné Mekky správné chůze – je nekonečně mnoho. Tato rozmanitost vyplývá však z rozdílů ve výchozím stavu pohybového aparátu těch, kdo si chtějí chůzi zlepšit, nikoli vlastností chůze jako takové.  Ta je dána  naprosto jednoznačně charakterem lidské vzpřímenosti, stavbou lidského těla a biomechanickými zákonitostmi jeho pohybu v prostoru určeném gravitací.

Tvrzení o  jediné správné chůzi není v rozporu s tím, že je v praxi možné rozlišit přinejmenším dva typy chůze  – kotníkovou a kyčelní – jak jsem zde o tom psala  již několikrát.  Kritériem správnosti kotníkové chůze, již já osobně považuji za lidsky náležitou, jsou nejen argumenty v její prospěch, ale též její zdravotní účinek na potíže, které s pohybovým aparátem mají lidé, kteří došlapují přes patu, což je nenápadnější známka toho, že chodí kyčelně. Kritériem správnosti není naopak automaticky frekvence výskytu toho či onoho typu chůze v populaci. Pokud bychom vzali za bernou minci toto kritérium a kyčelní chůzi považovali za správnou jen proto, že je častá – tzv. normální – museli bychom rovněž říci, že normální, neřkuli zdravý a žádoucí, je i vysoký výskyt zdravotní potíží s pohybovým aparátem. 

Pojem kotníková chůze není ještě všeobecně znám, tím méně oficiálně uznán za ideál lidské chůze. Převážná část těch, kdo se z pozice své odbornosti vyjadřují k chůzi a předkládají návody na její zlepšení, vycházejí proto z kyčelní chůze, již považují za náležitý a jediný možný způsob lidské chůze, a snaží se odstranit z ní do očí bijící nedostatky, aniž se však dotýkají její principiálně chybné podstaty. Ponechme nyní stranou, že by si mohli být vědomi i té druhé – kotníkové chůze – protože právě jí vstoupí každý z nás po završení prvního roku do života.          

Je celkem přirozené, že návody těchto lidí na nápravu chůze je ovlivněn jejich profesí – odborným zájmem a pro tuto profesi typickými metodami.  Lékař či fyzioterapeut bude na chůzi nahlížet skrze anatomii, diagnózu či úkol dosáhnout rychlého návratu dotyčného do běžného života, zatímco ten, kdo se zabývá pohybem, si bude více všímat jeho kvality a širších souvislostí pohybu, včetně psychických, protože jeho úkolem je právě toto – učit pohybu bez ohledu na nadání či zdravotní stav. Do tohoto ranku spadá i zdravotní tělesná výchova jako podobor obecné tělesné výchovy specializující se na překonání překážek pohybu zdravotního rázu ovlivnitelných cvičením. I když má tento obor určité styčné body s fyzioterapií i léčebnou tělesnou tělesnou výchovou, jeho odborným i profesním backgroundem je tělovýchova v celém šíři svých možností  jak působit na rozvoj lidské pohybuschopnosti.      

V tělocvikáři se proto nutně rozsvítí varovné světlo vždy, když učení pohybu vede k jeho ovlivnění mimo rámec jeho přirozenosti. K tomu vede zúžení pohledu na pohyb optikou anatomie na úkor toho, čemu o něm  učí obecná fyziologie pohybu. Právě to ho také opravňuje vystoupit kriticky vždy, když nejsou dostatečně respektovány fyziologické zákonitosti pohybu a jeho tvorby, nazvat určité postupy mýtem – zavádějícím doporučením – a poukázat na jeho/jejich jednostrannost, rizika či přímo zdravotní závadnost.   

V tomto příspěvku se nebudu ještě adresně vyjadřovat k doporučením, která mají podle mého názoru charakter mýtů. Zmíním pouze to,  co přes veškerou podobnost s chůzí tímto pohybem v pravém slova smyslu není a rozlišuji proto na pravou a nepravou chůzi. Pro ilustraci zmíním běh na lyžích, který vzhledem ke sportovnímu vybavení na nohou i v rukou běžce na lyžích pravou chůzí není, ačkoli jinak jde velmi prospěšnou aktivitu, která na rozdíl od některých jiných pravou chůzi vhodně podporuje a s ohledem na tělesnou zdatnost ji rozvíjí více, než je při prosté chůzi vůbec možné. Tato konkrétní aktivita  – podobně jako běh – je skvělým, kondičně zaměřeným doplňkem (pravé) chůze.   

Pravá a nepravá chůze

Pravá chůze plyne

1/ spontánně bez vědomých zásahů do struktury tohoto velmi složitého  a komplexního pohybového stereotypu; 

2/ odehrává se v přirozeném tempu, které určují vlastnosti těla a biomechanické zákonitosti tohoto pohybu a

3/ probíhá výhradně vlastními silami bez jakýchkoli pomůcek. (Chůze, která je možná jen s nimi, se proto nemění v nepravou, jen se přesouvá se do medicínské sféry patologie pohybu).  

Nepravá chůze

Pravou, byť ne vždy zcela správnou chůzi změní  v nepravou vše, co nerespektuje výše uvedené rysy pravé chůze:

1/přirozenou dynamiku chůze, již spoluurčuje a proměňuje situační kontext, za nějž chůze probíhá (viz chůze do kopce, s kopce, do schodů, kluzké podložce, podpatcích  apod.);

2/ celistvý charakter tohoto základního pohybu celého těla (viz např. mýty o chůzi);

3/ nordic walking je tudíž nutně „chůze“ nepravá

Navíc též to, že chyby v chůzi nejsou u všech lidí stejné a jsou projevem ryze individuálního příběhu organismu každého jednotlivce.

Rozmanitost těchto příběhů – a můžeme chůzi uvažovat i z ontogenetického hlediska (proměnlivost chůze konkrétního člověka  v závislosti na jeho věku) – předpokládá, že  umíme rozlišit mezi univerzálními, tj. všeobecně platnými postupy její nápravy a těmi, které tuto platnost nemají a jsou vhodné jen někdy, jen u někoho, jen v určité míře nebo jen určitým způsobem. Za univerzální prostředek nápravy chůze nemůžeme proto považovat například tisknutí palců nohou k podložce. Tento prostředek je snad vhodný u těch, kteří trpí vybočením jednoho nebo více kloubů dolních končetin, nikoli však u těch, u nichž pozorujeme vbočení – tedy právě opačnou poruchu stavby dolních končetin.            

Workshopy pro správnou chůzi

Právě individuální charakter výchozího stavu pohybového systému je důvod, proč doporučuji začít s nápravou chůze pod odborným dohledem a zvláště formou vícehodinových workshopů pro správnou chůzi. Zde jedině je totiž možné zjistit, jaké kdo dělá v chůzi chyby, odhalit jejich příčiny, ukázat každému z jejich účastníků, jak kterou z nich odstranit a dohlédnout též na to, že to či ono dělá nyní už správně. Komplex individuálních fyzických a psychických předpokladů (a východisek pro nápravu chůze) nazývám propletencem individuální motoriky.       

Chůze a znalosti o chůzi

Účel, jaký splní workshop, nenahradí sebelepší kniha či video o správné chůzi. Každý si totiž věcně i zcela správné instrukce může vyložit po svém. To samozřejmě neznamená, že knihy a videa o chůzi jsou zbytečná nebo dokonce škodlivá. Jejich význam – podobně jako těchto článků – je však čistě znalostní. Zvýší zásadně povědomí o správné chůzi a jejích nejrůznějších aspektech, upozorní na to, čeho je třeba se vyvarovat, samotný pohyb však nezmění. Prostřednictvím jedné z centrálních funkcí – kognitivní – však nasměrují mozek jako řídicí orgán k vyhodnocení těchto poznatků a jejich alespoň částečnému promítnutí do chůze dotyčného způsobem, který je pro něj momentálně nejlepší možný, nikoli však dostačující. 

Tím hlavním je vždy cvičení, díky němuž můžeme dodat mozku podněty, které ho navíc nasměrují ještě i k tomu, co u konkrétního člověka sehrává úlohu zakopaného psa – klíčku k otevření se mozku jako celistvě – systémově – pracujícího orgánu řízení chůze jako základního pohybu vzpřímeně založeného organismu každého jednotlivce. tato celistvost zahrnuje jak fylogenetickou tak ontogenetickou paměť organismu a má úzký vztah k adaptivní funkci mozku na jedné straně  a genetickému backgroundu organismu na straně druhé.        

Závěr 

Chůze je celistvý pohyb a přivádí nás k lepšímu pochopení a ovládání sebe sama jako živého organismu.  

Říj 142021
 

Rozdíl mezi aktivním a pasivním přístupem k potížím s pohybovým aparátem

je vlastně rozdíl mezi cvičením proti zdravotním potížím a fyzioterapií. Tu sice čas od času potřebuje každý, seznámení s ní by však nemělo vést k pohodlnosti – tomu, že se na ni spolehneme se vším všudy již natrvalo a na úkor vlastní snahy udržet se v pořádku.

Aktivní přístup je samozřejmostí, když vyslyšíme apely na prevenci – na to, abychom pravidelně cvičili a měli dostatek pohybu. Mlčky se předpokládá, že si tím udržíme zdraví po celý život. Většina z nás ví z vlastní zkušenosti, že skutečnost tomu vždy neodpovídá. Až na vzácné výjimky postihnou potíže s pohybovým aparátem dříve či později i ty, kteří svědomitě cvičí, sportují a nebo si alespoň měří počet kroků za den.

Jak je to možné? Odpověď je prostá – nedostatečné zohlednění kvality pohybu. Nic takového jako kvalita pohybu – neboli pravidla jeho správného provedení – v genech totiž nemáme. To, že cvičíme a máme dostatek pohybu neznamená tudíž nutně, že se pohybujeme správně a že nám takový pohyb bude dlouhodobě jen ku prospěchu.     Pokračovat ve čtení »

Zář 302021
 
Proč nepodceňovat místo Pohybu vsedě v Základu zdravého pohybu?
Sed je jednak druhou – vlastně první přirozeností člověka. Fylogenetický předchůdce člověka mohl totiž přejít ke stromovému způsobu života a posléze se vzpřímit díky tomu, že přisedáváním na zadní a konzumováním potravy, kterou držel v předních tlapkách, se týlní otvor mohl postupně provrtat lebkou směrem dolů a sestoupit ze zadní strany hlavy směrem dolů – u člověka téměř již nad páteř.
 
Proč se člověk vrátil k sezení poté, když se vzpřímil?
Je to prosté – protože vsedě pracují svaly při nižším napětí – tedy efektivněji než ve stoji. Vsedě také působí gravitace svými destruktivními účinky na kratší úsek vzpřímené kostry než ve stoji. Pro bytostně ekologický organismus tedy dva pádné důvody, proč při práci rukama preferovat sed před stojem vždy, když je to možné.
 
Vznikl tak ovšem problém. Problémy jsou však od toho, aby se řešily. 
Problémem se stal přechod ze sedu do stoje. Neboli jak to udělat, aby se z nízké úrovně svalového napětí vsedě, navíc z excentrické polohy s těžištěm těla daleko za nohama, na něž je třeba přenést při vztyku váhu, zvýšilo napětí na úroveň, již potřebujeme ve stoji. Tím správným řešením rozhodně není to, které často používají děti, když začnou chodit do školy –  mrsknout pomocí dlouhé hlavy bedro-kyčlo-stehenního svalu bříškem vpřed. Je to mimochodem jeden z důvodů nesprávných pohybových stereotypů v bederně-pánevní oblasti v dospělosti. 
 
 
 
Vstát správně ze židle je umění svého druhu. 
Správné provedení tohoto – zdánlivě banálního, každý den mnohokrát prováděného pohybu – má svá naprosto přesná pravidla. S jejich pomocí lze vyřešit množství dalších problémů s pohybovým aparátem, a to jak v krční tak bederní oblasti. Aniž to víme, prohřešujeme se proti nim vším možným. Držením hlavy a pohyby hlavou počínaje,  držením hrudní páteře a předklony pokračuje a držením těla a pohyby v bederně pánevní oblasti vsedě i ve stoji konče. 
 
Pohyb vsedě a hluboké svalstvo. 
Pohyb vsedě je nepostradatelnou součástí Základu zdravého pohybu a nedá se ničím nahradit. Učíme se při něm pracovat s hlubokým svalstvem celé horní části těla včetně paží – vysteleme ji hloubkovou hybností. Není jistě třeba zdůrazňovat, že při pohybu ve stoji jako když ji najdeme.
Lis 022020
 

Prvního listopadu byla v rezervačním systému zpřístupněna Videoknihovna s desítkami cvičebních bloků cvičení O-A metodou® (69) k jednotlivým problémovým oblastem pro začátečníky a lidi s vážnějšími zdravotními potížemi (Bolesti zad), lidi bez vážnějších potíží (Fit senioři) a po pokročilé, kteří jsou seznámeni s principy cvičení metodou® a zajímají se o jeho využití pro rozvoj kondice (Posturální trénink)

Představu o obsahu Video knihovny získáte v neplaceném sektoru Instruktážní videa (Videa – O-A metoda®, Kocouří cviky (chytra-rezervace.cz)

Neomezený přístup k placenému sektoru Video knihovna , do níž ě je z odkazu uvedeného výše možné nahlédnout rovněž, Vám bude zpřístupněn po objednání níže a registraci do našeho Rezervačního systému.

Cena přístupu 100 – 300 Kč(měsíc se odvíjí od délky zvoleného období 24 – 1 měsíc).

Zde si můžete prohlédnout ukázky z lekcí ve Video knihovně a rovnou si s námi samozřejmě i zacvičit. Ukázky cvičení O-A metodou® – Kocouří cviky (kocouricviky.cz)