Držení těla je rukopis vašeho nitra
Tímto názvem kapitoly vás rozhodně nechceme přivést k tomu, abyste se teď hned prudce narovnali a skryli tím kvůli ohledům na své okolí důležité informace, které vaše držení těla poskytuje o tom, jak se váš mozek vyrovnává s gravitaci. Právě tak zní totiž jedna z nejlepších definicí toho, jak se fyzicky projevujeme navenek. Obrací naši pozornost k tomu, co je pro nás jako živé, navíc vzpřímené tvory nejdůležitější, a sice stát na vlastních nohou, abychom se mohli pohybovat. Jsou to své stránky téže věci a nelze je od sebe oddělit. Pohyb, který je obsažen již v zaujetí vzpřímeného postoje aktem postavení se na nohy, funguje v organismu jako samodobíjecí mechanismus. Dodává svalům celého těla napětí, jehož je zapotřebí k udržení rovnováhy ve vzpřímeném postoji. Nervovým podkladem držení těla je posturální stereotyp – prostorově uspořádaná množina hodnot napětí jednotlivých nervových buněk, které v centrálním nervovém systému reprezentují stav ve výkonných složkách při zaujetí vzpřímeného postoje.
Rčení, že se někomu podlomila kolena, naznačuje, jak je tento řídicí mechanismus křehký, a že je provázán s psychickou složkou osobnosti. Rovněž naznačuje, že některé svaly mají pro držení těla větší význam než jiné. Nazýváme je svaly posturálními a jsou to ty, které svým napětím buď vtlačují klouby do podélné osy těla – u vzpřímeného těla jsou to vždy funkiční extenzory – nebo mají zásadní význam pro udržení rovnováhy. Tím se mezi posturální začleňují i některé flekční flexory, zvláštní svaly krční, prsní a břišní.
Největší význam pro vzpřímený stoj mají svaly dolních končetin. Takzvané uzamknutí kolenních kloubů napětím extenzorů (svalů na přední straně stehna) nás udrží na nohou, i když svalové napětí klesne pod svoji optimální hodnotu a držení těla se výrazně zhorší. Nejslabší články řetězu osy vzpřímené postavy se v tom případě začnou sesouvat směrem k zemi a průběh podélné osy těla se deformuje – prohlubují se jednotlivá zakřivení páteře, dochází ke vbočení či vybočení v kloubech dolních končetin, předsunu hlavy. Jako vadné si proto představujeme hlavně ochablé držení těla, kdy je posturální napětí nižší než optimální. Správným držením není však ani to, když je napětí svalstva příliš vysoké. V tomto případ ho však již nenazýváme posturálním, ale má charakter napětí pracovního (podle fyziologie reflexního).
Držení těla a tělesná výška
Nepřímým ukazatelem velikosti svalového napětí je tělesná výška. Při jejím měření jsme proto vždy vyzváni, abychom narovnali hlavu. Již z toho je zřejmé, že hlava je v držení těla posledním článkem řetězu, jehož počátek musíme hledat na opačném konci těla – v chodidlech jako nejspodnější části dolních končetin. Držení těla můžeme proto definovat jako průběh a způsob uspořádání kostry vzpřímeného těla mezi jejím horním a spodním koncem.
Posturální napětí a gravitačně-antigravitační rovnováha
Svalové napětí se podélnou osou těla šíří – přeskakuje směrem vzhůru z kloubu na kloub. Působí tak stejně, ale opačným směrem než gravitace, jejíž vliv se šíří postupným dosedáním výše uložených částí těla na klouby pod nimi. Správné držení těla se tak vyznačuje gravitačně-antigravitační rovnováhou. Na jejím zajištění se podílejí jednak svaly, jimiž spočíváme na podložce, a jednak svaly, které udržují přímé postavení kloubů v podélné ose těla nad sebou. Toto napětí nazýváme posturálním a pro každou polohu a pohybovou situaci je jeho hodnota jiná.
Stát správně znamená stát pevně na vlastních nohou
V úvahách o držení těla je často opomíjen posturální význam dolních končetin. Tvarové proměny chodidel, na něž dopadá kumulovaná váha těla, jsou našim zrakům jakoby skryty a hlavní pozornost poutají nadměrná zakřivení páteře. Náchylnost páteře k posturálním deformacím vyplývá z její kloubní členitosti. Projevují se jinak u mužů, u nichž převládá tendence k nadměrnému vyklenutí hrudní páteře vzad, zatímco u žen se setkáme spíše s přílišným nachýlením pánve a vyklenutím bederního úseku páteře vpřed. Jedná se ale sekundární deformace, jimž předchází porucha napětí, a bráníme se před nimi posilováním svalstva na straně nadměrného vyklenutí. V současné době se stalo módou působit přímo na hluboké svaly páteře, které rovněž mají vliv na vertikální průběh páteře. S ohledem na její význam pro kloubní pohyblivost to však není vždy ideální. Páteř musí totiž pružit i směrem nahoru a dolů, a přílišné zpevnění hlubokého svalstva páteře tuto její důležitou funkci narušuje.
Nohy a postoj
Na účinnosti generátoru svalového napětí v mozku, neboli na tom, jak citlivě reaguje svalstvo chodidel na pevnost podložky a jak účinně nás od ní vytlačuje vzhůru, závisí i funkce páteře. Na rozdíl od horšícího se průběhu páteře zaznamenáme však nedostatečnost svalů chodidel obvykle až dlouho poté, kdy u nožní klenby začal její pokles, nebo se naopak začala nadměrně vyklenovat vzhůru. Tyto dvě zcela odlišné reakce v oblasti nožní klenby souvisí s dalším jevem, který má k držení těla blízko, ale není s ním totožný. Jde o celkový postoj, který je výrazem toho, jak je na chodidlech rozložena váha.
Hodnoty posturálního napětí se mění nahoru a dolů v reakci na změny tlaku chodidel na podložku. Napětí, jehož nabývají právě svaly chodidel a k němž postupně přidávají svoji trošku do mlýn ai výše uložené posturální svaly, proniká jako blesk podélnou osou těla a optimálně ji zarovnávají ve všech problémových oblostech najednou, i když vždy jen v rámci toho, co momentálně dovolí výkonné složky toho kterého člověka. Uplatnění tohoto mechanismus závisí totiž na průchodnosti všech kloubů nad sebou pro výtrysk svalového napětí, a proto se s tímto velmi důležitým jevem setkáme v pohybovém projevu populace jen velmi zřídka.
Průchodnost kostry pro antigravitační napětí bývá často narušena v nejvyšších oddílech podélné osy těla. Jednak „zapadnutím hlavy do krku“ – hovoříme proto o „uskřinutí antigravitační síly“ – a jednak tuhostí hrudní kyfózy, která se formuje mezi 4. – 7. rokem života. Připustíme-li, aby se zde nebo kdekoli jinde posturální napětí zaráželo, nebo jsou-li reakce opory příliš slabé, převáží vliv gravitace a podélná osa těla má tendenci se deformovat.
Oba mechanismy – špatná průchodnost kostry a nedostatečná intenzita vzpřimovacéích impulzů – působí obvykle současně. U každého člověka však v jiném poměru. Antigravitační funkci svalového napětí převezmou někdy svaly ramen, které jako jediné jsou s to povytáhnout tělo vzhůru. Zvýšením jejich napětí v období růstu kompenzuje nervový systém hrozící propad tělesné výšky.
Pasivní a aktivní držení těla
Prvopočátek problémů s držením těla je v tom, že jakmile se jednou vzpřímíme, nic nás už nenutí se od ní vytlačovat vzhůru. Stačí na ní jen spočívat. Vzpřímený organismus vykazuje proto tendenci k oslabení opěrné respektive antigravitační funkce. Mnohé může za těchto okolností zachránit dostatečný objem vhodné pohybové aktivity, díky níž se napětí svalstva zvyšuje. Někdy ale natolik, že to vede k narušení schopnosti se uvolnit, ztrátě prižnosti a přetížení kloubů. Zvláštní postavení připadá proto chůzi, neboť posturální a hybná funkce jsou při ní propojeny, jak je nejvíce možné. Za předpokladu, že chodíme správně, napomáhá chůze udržení dobrého stavu nožní klenby a dokonale formuje držení těla.
Posturální a pracovní napětí
Posturální napětí je jakýmsi filtrem, který určuje, které svaly se zapojí do pohybu. Ty s napětím nižším než posturálním jsou jakoby vyřazeny ze hry. Svaly s dostatečným napětím se naopak začlení do různých pohybových stereotypů. Vytvářejí jakousi privilegovanou vrstvu, v níž si své postavení mohou udržet jen pravidelným zatěžováním. Vliv pohybové aktivity je znát jak uvnitř – jsou zapojovány přednostně, i když pohyb by případně mohly provést efektivněji, tedy s nižší spotřebou energie ony vyloučené – i navenek, neboť činností nabývají na objemu. Zprvu jen posturální napětí, postačující právě k dosažení plné tělesné výšky, se tak mění v pracovní, které odpovídá klidovému napětí převážně zatěžovaných svalů. Z rozdílu mezi posturálním a pracovním napětím byl nesprávně vyvozen závěr, že napětí hlubokých svalů je nutně nízké a že jeho cíleným posílením lze tuto nerovnováhu zmírnit. Hluboké svaly mají ve skutečnosti napětí vždy přiměřené tomu, s jakými funkčními celky pracují svaly velké. Jak nadměrná hodnota pracovního napětí velkých svalů, tak samoúčelné posilování hlubokého svalstva páteře, je kompenzována na úrovni vazivové a kloubní složky, tj. zvýšenou tuhostí vaziva a snížením kloubní pohyblivosti. Základní náležitou hodnotou pracovního napětí je ta, které nabývají svaly při chůzi. Vyšších hodnot pracovního napětí lze kdykoli dosáhnout psychickou cestou – zvýšením úsilí, které vložíme do pohybu. Problém nadměrného pracovního napětí je důsledkem nedokonalé regenerace pracujících svalů po zatížení.
Po skončení pohybu, kdy organismus přejde do klidového režimu, svalové napětí nutně poklesne. Zůstane však vždy o něco vyšší, než bylo ono výchozí – organismus se tím adaptuje na převažující charakter zatížení. Na držení těla se tak stále více podílí i morfologická složka – pevnost svalstva a kostry. Význam čistě posturálních svalů se tím jakoby snižuje, převahy nabývají svaly, které zajišťují pohyb. Teto tendence se netýká jen hlubokých svalů páteře, ale svalů ve všech kloubech – v podélné ose těla nad sebou, ale i jinde. Organismu směřuje k zužování spektra aktivně využitelných svalů. Za své privilegované postavení platíme přetížením kloubů, které jsou těmito svaly ovládány.
Držení těla škodí příliš málo i příliš mnoho napětí
Poruchy držení těla se neprojevují jen ochablostí svalstva a nízkou úrovní svalového napětí, ale též přílišným napětím svalů, jestliže kompenzují tendenci k poklesu tělesné výšky či prohloubení jednotlivých zakřivení páteře. Tyto kompenzace mohou být buď aktivní nebo pasivní. Aktivní spočívají v podvědomém či vědomém vkládání napětí do svalů v problémových oblastech a nazýváme. Příčinou této odchylky je posturálně podmíněný hypertonus. Pasivní, nebo-li bez účasti vědomí probíhající kompenzační mechanismus, spočívá v rozvoji svalových dysbalancí. Jedná se o ryze adaptační děj, jehož účelem je zachovat při změněném držení těla hybnou funkci. Oba tyto mechanismy ústí v rozvoj a zafixování nesprávných pohybových stereotypů, které udržují řídicí systém v bludném kruhu nesprávného zatěžování výkonných složek a jsou jedním z charakteristických projevů involuční spirály, jíž je provázeno stárnutí organismu.
Držení těla je velmi komplexní a složitý jev, na kterém se v různém poměru podílí různé funkce organismu: posturální, opěrná, hybná a soudržná, a to včetně získaných změn v kloubní pohyblivosti. Nejdůležitějším předpokladem správného držení těla je dostatečná intenzita antigravitačních impulzů, které vycházejí při reakci opory ze svalstva chodidel, a jejich průchodnost podélnou osou těla. Hlavním prostředkem prevence a nápravy rozmanitých typů vadného držení je proto nácvik správné chůze, neboť napomáhá nastolení optimálního vztahu mezi hodnotou posturálního a pracovního napětí svalstva a dodává kloubům v podélné ose těla právě tu pohyblivost, které postačuje k zajištění průchodnosti podélné osy těla pro antigravitační impulzy vycházející ze svalů chodidel.
Komentáře
Držení těla je rukopis vašeho nitra — Žádné komentáře
HTML tags allowed in your comment: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>