Sed získává v posledních letech stále více nálepku něčeho, co je pro naše zdraví škodlivé a nežádoucí. Svoji roli v tom hraje skutečnost, že díky computerizaci trávíme v zaměstnání stále více času sezením u počítače.

Sezení je ve skutečnosti druhou přirozeností člověka. A to nejen v moderní době, ale od počátku jeho vývoje jako druhu. Není náhoda, že jeho předchůdcem jsou pralesní lidoopi, kteří na rozdíl od svých bratranců – opic – netrávili „volný čas“ posedáváním ve větvoví, ale  na zemi v bezpečné vzdálenosti od stromů, kam se uchylovali jen za potravou nebo k spánku.

Se sedem se musíme vyrovnat již v dětském věku. Je to dokonce jedna z vývojových mezipoloh, jimiž musí kojenec projít, aby získal titul batolete. V tomto období obvyklé postavení obou dolních končetin v abdukci umožňuje dětem sedět krásně rovně. Jejich mozek tím získává velmi důležitou informaci o tom, jak později udržet páteř zpříma i ve stoji.

Se sezením jsme znovu konfrontováni se začátkem školní docházky. Bez zkušenosti se správným provedením jakéhokoli pohybu vsedě ho zahajují z uvolněných poloh s nesprávným držením těla. Do pohybu dětí se tak dostane množství chyb a upevní se nesprávné pohybové stereotypy, na jejich základě se mohou časem rozvinout i některé typy celkově vadného držení těla. Poruchy, které takto vznikly dětství, nás pak ovlivňují po celý život. Kdyby senioři znali již zamlada to, co je učíme dnes Pohybem vsedě, jejich zdravotní stav ve vysokém věku by byl mnohem lepší. Přesto dodnes nikdo malé školáky neučí tomu, co obnáší Pohyb vsedě, zcekla svébytný druh cvičení na židli z dílny O-A metody. A ne, že bychom se nesnažili přesvědčit kompetentní činitele, jakým přínosem pro zdravý vývoj počítačové generace by bylo, kdyby třetí hodina tělesné výchovy ve škole byla věnována právě sezení.

Když poslouchám dnešní nářky nad nevyhovující zdatností mladé generace, maně vzpomínám na kočárky z doby, kdy byly moje děti malé. Jejich konstrukce působila oproti dnešním jako loď s hlubokým ponorem. Nutila děti sedět v něm rovně. Při sezení se přidržovaly ručičkami jeho postranic. Tehdejší kšíry ponechávaly dětem takovou volnost pohybu, že mohly v kočárku nejen ležet a sedět, ale i klečet nebo se v něm postavit a držet se boudy. Pohled na kočárky s dětmi byl mnohem zajímavější než dnes, kdy jsou děti pevně připoutané, zabořené do měkkého, většinou prověšeného sedadla plynule přecházejícího v opěradlo a v ruce drží nezbytnou láhev s pitím. Z pohybového hlediska není pro ně zvláštním přínosem ani to, jsou-li nošeny v šátcích spoutané ještě pevněji. Je otázkou, zda výhoda těsného fyzického kontaktu s rodičem převáží nevýhodu v podobě omezení volnosti pohybu.

Stále sedavější způsob života nás nutí přemýšlet o tom, jak jej zvládnout bez újmy na zdraví. Většina doporučení směřuje k tomu, abychom si neustále kontrolovali držení těla a drželi se vědomě co nejlépe zpříma. Kdo se jimi řídí příliš důsledně, působí však nepřirozeně napjatě a strnule. Takový sed  ztrácí svůj význam i jako odpočinková, ale především energeticky výhodná pracovní poloha.

Je vůbec možné sedět uvolněně a přitom správně? Ve cvičení O-A metodou® se s tímto rébusem vypořádáváme tak, že klademe důraz na správně provedený co nejrozmanitější pohyb vsedě.

Sed je velmi stabilní poloha. Svalové napětí je proto vsedě výrazně nižší než ve stoji. Během několika vteřin po usednutí poklesne svalové napětí na úroveň, která odpovídá vysoké míře stability této polohy. Zdánlivě stejný pohyb prováděný vsedě – například pažemi – má proto jiný nervový podklad, než když jej provedeme ve stoji. Energii, kterou nervový systém ušetří vsedě na kontrole rovnováhy, může přesměrovat na duševní činnost.

Napětí vsedě poklesne však obvykle ještě jednou. Největší úspora energie totiž vznikne, když se tělo poskládá do zcela pasivní rovnovážné polohy s příšerným držením těla. Pro řídicí systém je to přesto momentálně nejvýhodnější stav, neboť axiální tlak na klouby se rozloží nejrovnoměrněji, jak je vůbec možné. Proto si děti v takovém držení vysloveně libují a nechápou, proč se nám jako dospělým jejich držení těla nelíbí, když je tak příjemné.

Problém dětského držení vsedě nespočívá v tom, že v něm musí vydržet, ale v tom, že v podmínkách, jakým jsou ze dne na den vystaveny ve škole, se vsedě neumí správně pohybovat. Nikdo je nikdy neučil přecházet náležitým způsobem z jedné varianty sedu v jinou, aby mezi svaly mohly vznikly ty správné vztahy a rozvinula se v nich tomu odpovídající zdatnost.

Cvičení na židli, odehrávající se běžně jako procvičování různých částí těla, chápeme ve cvičení O-A metodou® jako metodicky propracované osvojování abecedy pohybu vsedě. Odtud i název tohoto cvičení –  Pohyb vsedě. Učíme se při něm ovládat pánev a pracovat s ní jako s podstavcem, který spolu s páteří tvoří jednolitý funkční celek, jehož tvar můžeme pohybem nejrůznějším způsobem proměňovat. Těmto proměnám přiřazujeme při cvičení pravidla, která jsou podmínkou správného provedení i sebemenšího pohybu vsedě. Tato pravidla se vztahují i k dalším důležitým polohám, pro něž je sed výchozí polohou – ke stoji a lehu. Cvičení na židli považujeme proto za nedílnou složku Základu zdravého pohybu. Rozumíme jím trojlístek pohybu vsedě a správné chůze, z nichž se rodí i jeho třetí složka – správné držení těla.

Jak správně sedět aneb Pohyb vsedě a držení těla

Při cvičení Pohyb vsedě pomíjíme zpočátku zcela záměrně otázku správného držení těla. Poskytujeme nervovému systému volnost, aby si optimální podobu klidového sedu vyhledal sám. Držení těla se při Pohybu vsedě utváří postupně jako průsečík všech situací, kdy při přechodu z jedné krajní polohy do opačné se vzpřímené tělo ocitne v biomechanicky rovnovážném postavení. Svalovému napětí každého jednotlivého svalu odpovídá v tomto okamžiku zcela konkrétní hodnota, jíž se vřazuje do stále přesněji definovaného pohybového stereotypu sedu jako polohy.

Svojí konkrétní hodnotou napětí v posturálním stereotypu pro sed se jednotlivé svaly uplatńují jako příchytky, které udržují různé části těla ve správné výšce. Takto vytvořený posturální stereotyp je naprosto přesným vnitřním, tj. nervovým podkladem správného držení těla a chrání kloubní systém před nadměrným axiálním tlakem. Když se nám v dětství nedostane příležitosti vytvořit si dostatečně široké spektrum správných pohybových stereotypů pro sed jako polohu, „posturální příchytky“ pro sed se neuplatní a tělo má tendenci sesouvat se do pasivního vadného držení, které časem upevní natrvalo svalové dysbalance. I tyto jevy lze sice odstranit cvičením, stojí to ale podstatně více námahy a času. 

Jak se vsedě správně pohybovat

Cvičení O-A metodou®, pro něž jsou charakteristické rytmické přechody z jedné krajní polohy do druhé, nám umožňuje poznat kritické body, k nimž se váží pravidla správného provedení pohybu. Jsou to momenty, kdy dochází k celkovému přeladění činnosti nervového systému. Patří k nim i okamžik, kdy tělo prochází rovnovážnou polohou odpovídající ideálnímu držení těla. Tento a další podiobně význmané momenty se při cvičení snažíme vypíchnout, porozumět jejich kineziologicvkému významu a provázet je s uvědoměním pocitů, jimiž jsou doprovázeny. Pohybem vsedě tak rozvíjíme velmi účinně koordinaci a působíme  bezprostředně na činnost mozku. Díky tomu zjistíme, v čem konkrétně náš mozek neřídí pohyb správně, a ukážeme mu, jak se může „polepšit“.

Důsledné uplatňování stěžejních principů cvičení O-A metodou® – oscilačního a antigravitačního – ukázalo, jaké množství svalů, které jinak buď nepoužíváme nebo odlišně oproti stoji – se může zapojit tím správným způsobem, a to pouze vsedě. Ukázalo se, že Pohyb vsedě má obrovský význam zejména pro bederně-pánevní oblast a pánevní dno.

Specifický a hlavní přínos cvičení O-A metodou® na židli Pohyb vsedě spočívá v tom, že pánev, zabořenou za běžných podmínek pasivně do sedadla, mění v lanovku, která dopravuje celý trup různými směry tak, jak je pro který typ pohybu vsedě náležité. Naučíte se jím správě usedat na židli a vstávat, naklánět se pro něco a shýbat, zaujímat vsedě různé, vždy ale správné polohy.