Paní Míša přišla kvůli chůzi původně na individuální konzultaci. Chodí hodně a ráda, nějak se jí ale kupily zdravotní potíže. I když se podařilo zaléčit zánět Achillovy šlachy a ostruhu, s ramenem a vystřelováním bolesti do paže se nedařilo hnout už léta, ačkoli její lékař i fyzioterapeuti udělali, co mohli. Ani magnetická rezonance neukázala nic abnormálního.  
 
Měla při chůzi nápadně nehybné paže a zdravotní problémy na jedné polovině těla od ramene až po patu. Byla u ní také zvětšená bederní lordóza  – tedy více problémů, než je možné oslovit během hodinové konzultace, aby se zjistilo,  odkud se to u ní bere a jak to spolu souvisí. Proto jsem jí navrhla, aby přišla na workshop, kde na to bude více času. Nebyla proti. 
 
Odhadla jsem to dobře, protože na workshopu se ukázalo, že vůbec není schopna postavit se pevně na došlapnou končetinu. Když jsem ji po chvíli pochválila, že se jí docela hezky rozhýbaly při chůzi paže, zmínila, jak jí v dětství rodiče řekli, ať nemává tolik rukama. Poslechla, protože ve svých 10-i letech si byla vědoma, že se v tom liší od jiných dětí. 
 
Nejsem sice jasnovidec vidící i do minulosti, ale to, jak u ní vzdorovala prohnutá bedra mnohokrát vyzkoušeným a  praxí osvědčeným pokusům o nápravu, naznačilo, že vystrkováním bříška při chůzi si jako dítě nahradila nejspíše to, jak až dosud dopomáhaly paže slabým nohám k pohybu vpřed. Prohnutí v bedrech překlopilo horní část těla vzad – proto při workshopu, když se rozběhl kotníkový typ chůze, opravdu velké potíže s došlápnutím na dokročnou končetinu.  
 
Při cvičení na židli se jí nápadně zvedalo rameno. Neobvyklé bylo, že jen jedno, nikoli obě. To se však podařilo celkem rychle zkrotit, posléze i ta bedra a nakonec se zlepšilo i přenášení váhy a zprvu zcela nemožné pružení kolen. Zdálo se tedy, že workshop byl v jejím případě více než úspěšný. 
 
Na závěr jsem zařadila ještě cvik, jehož účelem bylo vykompenzovat ono usazení ramen na své místo dolů – prostý dotek hlavy oběma rukama najednou. Při tom jsem uviděla tu hrůzu – svaly na zadní straně těla ve výši ramen se stáhly, jako by chtěly rozdrtit krk. Na pravé straně se tomu návykem zvedat rameno zřejmě chránila, o to více to však odnášela celá levá strana těla. 
 
Když to shrnu – to dětské máchání pažemi pomáhalo nohám vpřed. Něco takového nedělá dítě z rozmaru.  Kompenzace v podobě vystrkování bříška byla k zajištění pohybu vpřed při chůzi málo. Jelikož bříšku nestačily k „odrazu“ slabé nohy, zapřelo se při každém vykročení vzadu – o horní část trupu. Svaly se zde musely extrémně zpevnit, aby nepředávala vzad. 
  
Tento výklad příběhu její chůze zpětně potvrzovalo to, že při cvičení ve stoji nebyla zpočátku s to zkoordinovat střídavě protisměrný pohyb horních a dolních končetin. Jen horní či jen dolní fungovaly dobře, dohromady to ale nešlo. To dávné jednorázové zastavení pohybu paží zvýraznilo oboustrannou aktivitu svalstva horní části zad do té míry, že úplně znemožnilo průchod rotačního pohybu páteří při chůzi z jedné strany těla na druhou. Tělo paní Míši bylo v pase jak rozříznuté napříč na dvě poloviny. Odkryl se tedy centrální blok, který byl důsledkem uposlechnutí nevinného pokynu rodičů – nemávej tak těma rukama. 
 
Kdybychom se na zdravotní potíže paní Míši nepodívaly skrze chůzi, nikdy by se nezjistilo, co je příčinou jejích zdravotních  problémů v levé části těla a nenašlo by se pro ně ani řešení – jako se to již léta nedařilo na neurologii.