Na jeden z workshopů pro správnou chůzi přišla 15-iletá slečna. Měla pro to pádný důvod: děti ve škole se jí totiž smály, jak chodí. Nebylo to sice k smíchu – dělala jen extrémně dlouhé kroky – to však dětem stačí na to, aby si všimly, že chodí nějak divně. A co je divné, je pro ně důvod k posměchu. Není snad třeba zdůrazňovat, že se to na workshopu srovnalo.

Zajímavé na jejím příběhu je to, jak úzce to souviselo s nervosvalovým napětím. Ta dívka měla totiž překvapivě ochablé držení těla. Páteř nebyla sice zhroucená do celkově vadného držení těla s prohloubenými křivkami hrudní a krční páteře jako při klasické hypotonii, horní část těla jakoby však sjížděla za pánví dolů. Něco takového jsem viděla poprvé.

Vysvětlilo se to, až když vyšlo najevo, že jako malá se věnovala krasobruslení, kvůli úrazu toho ale v 10-i letech nechala. Brusle nutí k tomu držet se na nich optimálně zpříma, svaly jsou ale současně uvolněné pro pohyb všemi končetinami. U dolních proto, že tělo pohánějí, u horních proto, že pomáhají udržovat rovnováhu. Při bruslení nepracuje naopak svalstvo chodidel – práci za něj odvedou zoubky bruslí při odrazu od ledu. Odrazovou končetinu vymrští vpřed svaly kyčelního kloubu.

Po úraze se malá krasobruslařka ocitla v situaci, kdy svaly chodidel neuměly pracovat při napětí, které pro držení těla optimálně nastavilo bruslení, nyní ale nižším, než na které byly z bruslení zvyklé ohýbače kyčle. Její mozek, připravený o tréninkové zatížení, na které byl zvyklý, si začal brát napětí z bruslařského stereotypu a s tím, jak jí šla dolů zdatnost, prodlužoval krok.

Vysoké činnostní napětí flexorů kyčle jí sice stačilo k zachování pocitu, že se drží zpříma, při kyčelní chůzi nedochází však k vyzvednutí těla celého těla po došlapu vzhůru. V okamžiku, kdy kyčelní svaly páčí celé tělo na patu (představte si skok o tyči), je tělo nakloněno vzad. To tedy byl důvod neobvyklého zapadnutí horní části trupu jakoby za pánev.

Nápravu mohl přinést a skutečně přinesl až přechod z extrémně kyčelního typu chůze na náležitou kotníkovou. Tento typ chůze dává prostor pro uplatnění svalstva chodidel při chůzi a současně vede k nastavení správné délky kroku. V jejím případě k takřka okamžitému výraznému zmenšení jeho délky. To bylo něco, co mozek nepřehlédne a s čím se musí vyrovnat. Nestalo se to hned a horní část těla dlouho vzdorovala mým snahám o nápravu, mozek si to ale podle všeho přemílal a v odpolední části workshopu byl najednou trup na svém místě nad pánví.

Myslím, že této dívce se už kvůli chůzi smát nikdo nebude. Je jen otázka, jestli si ti posměváčkové všimnou toho, jaká se s ní během víkendu udála změna.