Chodíte správně?

Pokud na tuto otázku odpovíte „normálně“ nebo „nevím“,  bude nejlepší si ujasnit, jak na tom s chůzí vlastně jste.

Normálně neznamená totiž automaticky správně, ale jen to, že jste zvyklí chodit právě takto. A chůze, jak známo, se v průběhu život nejen proměňuje, ale také se přizpůsobuje všemožným nedostatkům v držení těla, zlozvykům a diktátu věku. 

Nedostatky a zlozvyky jsou tu ovšem od toho, abychom se s nimi snažili vyrovnat.  A ani věk nemusí být jen Váš nepřítel, pokud budete věnovat potřebnou péči nejen svému držení těla, ale i chůzi. Ono totiž nehybně stát – držet se –  není zdaleka totéž jako rozpohybovat ten sloupec navzájem pohyblivých článků kostry. Držením těla možná někoho oklamete, protože vypnout na okamžik prsa umí každý, chůzí však nikoli. A zejména se nedají oklamat meziobratlové ploténky a kloubní  chrupavky, pokud váha výše uložených částí těla nedopadá na ty pod nimi naprosto rovnoměrně. Co platí pro klidový postoj, platí tím více, když se pohybujeme. Při nesprávném rozložení zatížení si jakoby  šmirklujeme chrupavčitý povlak chránící styčné plošky kloubů.    

V dnešní době se dá leccos spravit sice operací, ale mezi námi – co ta léta předtím, než se k ní probolíte? A konec konců i potom, protože příčiny, které Vás přivedly až operaci, budou na Váš pohybový systém útočit dál.

Pokud nechcete trávit život čekáním na operace – jednu, druhou, třetí a tak dál – nestálo by za to podívat se chůzi trochu na zoubek?

Ona vypadá velmi jednoduše – pouze jako střídavé kladení nohou před sebe – ale zdání i v tomto případě klame. Jde při ní totiž o milimetry a zlomky sekund při tom, kdy a jak na sebe naváží jednotlivé fáze a prvky chůzového pohybu:

1. na postavení stojné končetiny v okamžiku odrazu a způsobu jeho provedení závisí, jak rychle a jakým způsobem došlápnete;
2. na tom, jak došlápnete, závisí, zda svaly chodidla stojné končetiny budou po celou dobu pracovat aktivně nebo budou jen bezmocně úpět pod vahou těla;
3. pokud svaly plosky stojné končetiny nejsou aktivní, neodpruží se došlap a neproběhne správně ani odraz; budou navíc nadměrně zatíženy kolenní a kyčelní klouby stojné končetiny a promarní se přímivý efekt stojné fáze;
4. nízké napětí budou mít ale svaly celého těla, takže se postupně sníží rozsah pohybu v kyčli před odrazem; a právě to promění mladistvě svižnou pružnou chůzi ve stařecké šourání.

Bludný kruh se tedy uzavřel, neboť jsme zpět u odrazu. O každé z fází zmíněné v bodě 1-4 se dají psát celé litanie. To ale nechme na učencích. Nás při cvičení zajímá, zda je možné zasáhnout do tohoto pohybového celku tak, aby se v něm vše „pošouplo“ tak, abychom přiměli svaly v kterékoli fázi chůzového pohybu pracovat, jak mají. Chrání tím jak nožní klenbu a nosné klouby dolních končetin , tak držení těla a chůzi jako takovou.

Když se nám to podaří, bude stojná fáze při každém kroku působit svým přímivým účinkem na držení celého těla. Chůze nám tak ukazuje, že držení těla není zdaleka jen statická záležitost, ale jev proměnlivý v závislosti na pohybu, jím je právě chůze. Pouze ovšem za předpokladu, že probíhá správně.

Samotnou nápravu chůze je samozřejmě třeba provázat s množstvím úkolů, které osloví dlouhodobé důsledky vadného držení těla na svalech a kloubech – všeobecně známé funkční poruchy jako zkrácení a oslabení svalů, snížená či zvýšená kloubní pohyblivost a v neposlední řadě i na ně vázané nesprávné pohybové stereotypy.

Chůzi negativně ovlivňují ztuhlá ramena bránící volnému pohybu paží a přenosu rotační komponenty jejich pohybu na páteř shora dolů, ztuhlé kyčle bránící přenosu rotační komponenty chůzového pohybu z dolních končetin na páteř zdola nahoru a v důsledku toho i ztuhlá páteř. Možná již tušíte, že pokud chodíme správně, v páteři nutně nastanete okamžik, kdy by se oba protisměrné hybné impulzy vycházející z dolních a horních končetin měly někde v páteří protnout a vzájemně se vyrušit. A i to má své přesné místo.

Z pohybu jen dolních končetin se díky těmto dvěma hybným impulzům stává chůze rázem pohybem celého těla. A to způsobem, který odpovídá právě chůzi, současně však působí chůzovým způsobem na existující funkční poruchy. Jedno i druhé – tj. snaha o zlepšení chůze a snaha o nápravu držení těla – se tak potkávají, násobí a získávají zcela konkrétní cíl a smysl v chůzi jako prostředku cvičení pro správnou chůzi.

Prostředek sám – čili cviky, jichž při tom používáme – se tím mění ve svůj vlastní výsledek tím, že z těch již správných dílčích pohybů umožníme mozku skládat chůzi průběžně jinak než dosud – zdokonalovat ji .

Když o chůzi řekneme, že s Vámi udělá zázraky, není to tedy samoúčelná propagace pohybu, který zůstával dlouho stranou pozornosti. Jen je třeba si ještě říci, proč nebo jakým právem hovoříme v souvislosti s chůzí o zázraku.

První důvod spočívá v tom, že lék na všechny neduhy pohybového aparátu spočívá v něčem, kolem čeho jsme jako lidé chodili dosud zcela bez povšimnutí.

A druhý v konstatování, že prostředek je budoucím výsledkem sebe sama. A to je oproti tomu, jak se v současné době zdůvodňuje účel cvičení – posílíš a ….. nebo protáhneš a ……a teď se dosadí pro člověka něco významného – zpravidla držení těla – naprosto zásadní změna.

Po objevu chůze jako prostředku nápravy stačí totiž již navždy říkat jediné – nauč se chodit správně a choď už vždy jen tak …

Otázku, v čem spočívá ta správná chůze, si však necháme na jindy.