Aktivní a pasivní přístup k bolestem zad
Rozdíl mezi aktivním a pasivním přístupem k potížím s pohybovým aparátem
je vlastně rozdíl mezi cvičením proti zdravotním potížím a fyzioterapií. Tu sice čas od času potřebuje každý, seznámení s ní by však nemělo vést k pohodlnosti – tomu, že se na ni spolehneme se vším všudy již natrvalo a na úkor vlastní snahy udržet se v pořádku.
Aktivní přístup je samozřejmostí, když vyslyšíme apely na prevenci – na to, abychom pravidelně cvičili a měli dostatek pohybu. Mlčky se předpokládá, že si tím udržíme zdraví po celý život. Většina z nás ví z vlastní zkušenosti, že skutečnost tomu vždy neodpovídá. Až na vzácné výjimky postihnou potíže s pohybovým aparátem dříve či později i ty, kteří svědomitě cvičí, sportují a nebo si alespoň měří počet kroků za den.
Jak je to možné? Odpověď je prostá – nedostatečné zohlednění kvality pohybu. Nic takového jako kvalita pohybu – neboli pravidla jeho správného provedení – v genech totiž nemáme. To, že cvičíme a máme dostatek pohybu neznamená tudíž nutně, že se pohybujeme správně a že nám takový pohyb bude dlouhodobě jen ku prospěchu.
Začíná to mimochodem už ve škole, když jsou děti vedeny k rozvoji zdatnosti bez toho, aby se nejprve srovnalo držení těla a chůze a z toho se vyšlo při intenzivnějším zatěžování. Něco z toho se zvládne sice důrazem na všestrannost v kombinaci s intenzivnějším zatěžováním, všichni ale dobře víme, že ani to tak docela nefunguje. Svoji roli hrají totiž vrozené pohybové předpoklady. Některé děti zvládají vše levou zadní, zatímco jiné mají potíže úplně se vším. O tom, že by splnily elementární normy jako udělat výmyk, přemet stranou nebo přeskočit kozu, si přes veškerou snahu mohou nechat jen zdát. Daleko častěji si však řeknou, že tělocvik je blbost a u toho už zůstanou i v dospělosti. Výše zmíněné jednoduché, napoprvé však obtížné gymnastické prvky testují mimo jiné svalovou sílu, odrazovou schopnost a držení těla – tedy to, jestli se umíme zpevnit. Tím vším se testuje KOORDINACE – schopnost centrálního nervového systému propojit v tom správném okamžiku okruhy, které řídí pohyb na straně jedné a svalové napětí na straně druhé.
Většina dětí je někde mezi těmito dvěma extrémy – zvládnout vše ihned, lehce a naprosto správně a nezvládnout to vůbec. Většinu pohybových úkolů a norem sice splní – pouze ale „tak nějak“. Mozek je totiž nastaven na to, aby nám splnil každé přání. Aby dostál „svým povinnostem“ i pokud jde o nové pohybové úkoly, najde si KOMPENZAČNÍ MECHANISMY, které nám v dané chvíli umožní obstát, ovšem za cenu vnesení chyb, které se v pohybu zautomatizují a spolu s negativními vlivy ve způsobu života a nesprávnými pohybovými návyky vytvoří to, co nazývám PROPLETENCEM INDIVIDUÁLNÍ MOTORIKY.
Mozek je tedy dobrý služebník, ale zlý pán. Nepostará se o KVALITU POHYBU – jeho správnost. I když se to obrací proti nám, má pro to své velmi dobré důvody. Ty pro tuto chvíli ponecháme stranou, ale vezmeme si k srci, že starost o kultivaci svého pohybu je výhradně na každém z nás.
SVALOVÉ NAPĚTÍ, na nějž jsme narazili například u přemetu stranou – je do určité míry dáno geneticky. Musí stačit minimálně na to, abychom se po narození vzpřímili – postavili pevně na nohy. Ukazatelem jeho optimální hodnoty je tedy SPRÁVNÉ DRŽENÍ TĚLA. Tato hodnota však v průběhu dne i života kolísá. Na pokles mají vliv mimo jiné negativní psychické stavy, únava, dlouhodobé statické zatížení ve stoji i vsedě. Zvýšit svalové napětí – vyloučíme-li TUHOST TĚLA jako vůbec největší problém nás vzpřímených – můžeme POUZE fyzickou aktivitou. I to má však má svůj háček – nárůst napětí může být rovnoměrný nebo nerovnoměrný a selektivní, což vidíme u adaptací na různé sportovní disciplíny či druhy fyzické práce. Jelikož svalovým napětím mohou tělo ROVNOMĚRNĚ dobíjet výhradně jen SVALY PLOSEK NOHOU, je zřejmé, proč právě CHŮZE – samozřejmě ta správná – je naprosto základním a ničím nenahraditelným prostředkem vyladění toho, jak funguje náš pohybový systém. U lidí s nízkým posturálním napětím ho zvýší, u lidí s příliš vysokým napětím svalstva – nejen v důsledku intenzivního zatěžování, ale i stresu – ho naopak sníží. A to na úroveň, která právě postačuje pro chůzi a běžný pohyb v každodenním životě.
Zdokonalení chůze, nebo přinejmenším ověření si toho,zda chodíme správně, se týká tedy naprosto každého. Pro ty, kdo měli potíže s pohybem od dětství, je jedinou nadějí a současně nejlepším prostředkem, jak se dát do pořádku. „Ošetří“ to, co by jim bývalo pomohlo už v dětství, pomůže ale kdykoli. Ve vyšším věku se však musí postupovat ve vztahu k tomu, co a jak konkrétně je v pohybovém aparátu každého již narušené. Stejný význam má však i pro ty, u nichž celoživotně působí kompenzační mechanismy, které jim „pomohly“ v dětství, později se však propojily s dalšími negativními vlivy (viz výše propletenec individuální motoriky). Spouštěčem zdravotních problémů pohybově nadaných může být nesprávný – kyčelní typ chůze. Je průvodním jevem a fyziologickým důsledkem vyšší, avšak nerovnoměrně rozvinuté tělesné zdatnosti – tedy problémem rozdílné dráždivosti tzv. velkých (povrchových) a malých (hlubokých) svalů. Tento problém se dnes řeší posílením svalů tzv. středu těla. Chůze na to jde právě naopak – snížením napětí těch velkých.
©PaedDr. Olga Chválová, CSc., Praha 14.10.2021
Komentáře
Aktivní a pasivní přístup k bolestem zad — Žádné komentáře
HTML tags allowed in your comment: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>